Britský label Leo Records i v novém roce dokazuje, že jeho záběr nezná hranic a to jak žánrových tak geografických. Nové kolekce jsou snad ještě pestřejší než v minulosti. Najdeme zde osvědčená jména i zcela nové objevy.
Mezi ,klasiky‘ patří trumpetista Roland Ramanan, který se proslavil především coby člen chicagského tenteta Petera Brotzmanna. Právě tato spolupráce ho přivedla na myšlenku zformovat svůj vlastní tentet, do něhož přizval zejména muzikanty z okruhu London Improviser’s Orchestra, v němž ovšem účinkují muzikanti z celé Evropy. Na albu nazvaném lakonicky LONDON (LR 556, 59:50) se tak objevují klarinetista Alex Ward, trumpetista Ian Smith, saxofonisté Simon Rose a Ricardo Tejero, trombonista Robert Jarvis, bubeníci Tony Marsh a Javier Carmona, violoncellista Marcio Mattos a basista Dominic Lash. I když jsou tu víceméně notované kompozice, v nichž se Ramanan vyznává mimo jiné ze své lásky k Dukeovi Ellingtonovi, je tu dostatek místa pro řízenou improvizaci i sólové exhibice. Na jednu stranu tedy ozvuky standardního jazzu, na druhou stranu cit pro progresivní trendy.
Veteránem britské avantgardní scény je dozajista multiinstrumentalista a zpěvák Steve Day. Jeho poněkud překvapivý nový opus VISITORS (LR 567, 58:30) je založen na autorem deklamovaných básních, které doprovází občas improvizovaná kapela ve stylu pouličního jazzu s prvky blues i indie-rockovými kytarami, jindy si protagonista vystačí sám či s jediným hudebníkem. Občas to zní velmi tradicionalisticky, chvílemi zase problesknou až freejazzové prvky, pak zase něco folku, hybridního bigbítu, preludií na piano, tklivý či kvílivý saxofon etc. Hlavní aktér tu jen výjimečně hraje na perkuse a v jediném případě využívá dřevěné flétny. Skutečně prapodivná kolekce osmnácti drobných i delších kousků, které mají ale ve finále přece jen něco do sebe.
Nádhernou melancholickou atmosféru má jako vždy páté společné album pianistky Carolyn Hume a perkusisty Paula Maye nazvané COME TO NOTHING (LR 568, 51:40). Ona melancholie je zde však posunuta až do určité nihilistické roviny. Prim hraje téměř vždy krystalické piano, které May jen nenápadně podmalovává temnými údery či drobnou zvonkohrou. Je to čirá dekadentní krása, jež ve vás ve výsledku nemusí nutně vyvolat deprese, ale spíš jakousi metafyzickou nostalgii a potažmo existencialistické vnímání sonické nonverbální poezie.
Dosti potemnělý esprit má i CD DEPLOYMENT (LR 565, 50:50), pod nímž jsou podepsáni saxofonista a klarinetista Frank Gratkowski, pianista Simon Nabatov a počítačový manipulátor Marcus Schmickler. Záznam z klubu LOFT v Kolíně nad Rýnem evokuje dusivý přízrak válečného konfliktu. Zpočátku jsou to jen jakési průzkumné půtky a potyčky, ale pak nastupuje těžká artilerie a vše se zmítá ve zběsilém chaosu i následném utrpení. Není to však prvoplánové dílo, ale abstraktní ztvárnění hrůz války. Gratkowski i Nabatov zde opět dokazují své neomezené možnosti a nesmírnou invenci včetně citu pro dynamickou gradaci a její následné rozvolnění. Spojení akustických nástrojů a computeru pak přesně vystihuje kontrast mezi lidským elementem a nelidským programováním konkrétních událostí.
Dánská formace Soegaard Ensemble se zase na svém opusu SOUNDMAPPING THE GENES (LR 560, 64:07) zaobírá problematikou DNA a její možnou mutací. Je to de facto hudebně-vědecký projekt, kde se elektronika opět střetává s klasickými nástroji včetně kytar nebo i gamelanu. Je to příběh duhového pstruha i laboratorních výzkumů. Nádherně klenuté zvukové plochy s fi ligránskými perkusemi nejsou sice jednoznačně optimistické, ale zavádějí nás do mikrosvětů, kde platí jiná pravidla, vymykající se každodennímu lidskému uvažování. Velmi imaginativní dílo hodné nového tisíciletí.
Problematikou kontrastu průmyslového světa a přirozenosti lidských bytostí se zaobírá i album ALIQUID (LR 551, 71:00) z dílny francouzských tvůrců – elektronika, trombonisty a vokalisty Jeana-Marca Foussata a tenorsaxofonisty Sylvaina Guérineaua. Takže opět žádná procházka růžovým sadem, ale nervní poryvy industriálních zvuků, které oštěkává druhdy melodický nástroj. Velmi tvrdý souboj, kde přesto chvílemi dochází k určitému souznění až katarzi.
Jednoznačně pozitivně vyznívá druhý počin skvadry Triangulation s názvem WHIRLIGIGS (LR 562, 74:59). Snad je to i díky tomu, že se obrací do pradávné minulosti, kdy část Keltů migrovala z české kotliny mimo jiné i do švýcarských hor. Téma není náhodné, neboť základ tohoto příležitostného souboru tvoří dva rodilí Irové, kteří v dětství přesídlili do oblasti Alp – klávesista John Wolf Brennan a kytarista Christy Doran. Středoevropskou šamanskou hudbu s prvky hypermoderního jazzu i výbojů soudobé vážné hudby, ale i elektronických experimentů zde koření ještě francouzský perkusista a loopista s keltskými předky Patrice Héral a nově příchozí vokalista Bruno Amstad. Vskutku magické dílo plné spodních proudů a rituálních momentů. Brennan i Doran zde opět překročili svůj stín. Pro zapřisáhlé příznivce tradiční keltské hudby asi dost nepochopitelné dílo, jež ale o to víc ctí tradice, jež nejsou pouhou konzervou, ale živým odkazem, který je potřeba rozvíjet.
Skutečnou lahůdkou pro příznivce jiné hudby je také album BREATH, GESTURE, ABSTRACT OPERA (LR 558, 47:35), jehož iniciátorem je japonský perkusista a zpěvák Masashi Harada, jemuž zde v různých konstelacích sekundují thereminista James Coleman a violoncellistka a vokalistka Glynis Lomon. Název hovoří za vše. Pobruky, polovýkřiky i úpění obou pěveckých protagonistů jsou veskrze neotřelé a theremin také nevytváří obvyklé vesmírné zvuky, ale ústrojně doplňuje celek v neobvyklých kontextech. Haradovy perkuse pak dokáží být stejně dynamické i rozevláté, melodické i disharmonické. Violoncello je jakýmsi pevným, ale přesto místy lehce rozdrkotaným vláknem, které vše kongeniálně propojuje. Vše má krásnou vzdušnost a parametry svobodné improvizace, ale přesto jsou to Haradovy pečlivě připravené kompozice.
Šéf labelu Leo Records Leo Feigin má už díky svým kořenům pochopitelně slabost pro inovátorské hudebníky z nejrůznějších končin bývalého Sovětského svazu. Mezi jeho stálice patří původem tuvinská zpěvačka Sainkho Namchylak, která na svém novém CD se signifikantním názvem NOT QUITE SONGS (LR 564, 74:25) spojila své síly s hráčem na nejrůznější elektroakustické objekty Nickem Sudnickem. Opravdu to nejsou tak docela písně, ale stopově bychom tam písňovou formu také našli. Sudnick díky svému bohatému instrumentálnímu arzenálu, kde se objevují kromě perkusivních nástrojů i akordeon a různé dechové nástroje vytváří pro Sainkho geniální podklady, v nichž se její hlas neutápí, ale dokonale s nimi rezonuje.
Otec a dcera Evgeny a Anastasia Masloboevi z daleké Sibiře zabodovali už albem Russian Folksongs In The Key Of Rhythm a teď přinášejí neméně zajímavou kolekci tradičních písní v neotřelém hávu s názvem RUSSIAN FOLKSONGS IN THE KEY OF SADNESS (LR 560, 43:20), které je již pochopitelně díky svému názvu založeno na smutné notě. Neuvěřitelně propracovaná aranžmá s bezpočetným nástrojovým arzenálem a vícehlasé vokální party mu ovšem dávají mnohem širší rozměr než je běžné u alb z oblasti world music. Tohle je postpostmoderní provedení tradičních písní bez přímých vlivů západní kultury v tom nejlepším slova smyslu. Éterické dumky doplněné experimentálními perkusemi a dalšími zvukovými ornamenty jsou naopak důkazem neprefabrikované originální kultury, která opět neustrnula v čase.
Moskevský saxofonista Alexey Kruglov spolupracoval v minulosti separátně se všemi členy věhlasného tria Vjačeslava Ganělina. Jeho hra je bezesporu inovativní, ale přece jen trochu (ale opravdu jen trochu) zakotvená ve vzorech už poněkud minulých. Na jeho albu SEAL OF TIME (LR 566, 45:40) jsme přece jen co se týče jazzových výbojů o nějaký ten pátek zpátky. Doprovodná kapela šlape úžasně, na jedné skladbě hostující zpěvačka Ezhena Hide není žádný zázrak, ale ani propadák. Ale nic moc, zvlášť v dané konkurenci.
Velkou budoucnost bych naopak viděl v estonském Free Tallin Trio se zpěvačkou Anne-Liis Poll, pianistou Anto Pettem a kytaristou Jaakem Sooaarem, které je pro Leo Records zcela novým objevem. Specifický parašanson se tu prolíná s freejazzem v nejlepší symbióze. Klavírista má naprosto tvrdý úder a neuvěřitelně rychlé běhy po klávesnici, zpěvačka neobvyklý rozsah a schopnost se přes šeptané, breptané, chroptané i čiřikané polohy dostat do neobvyklých výšin operní divy a kytarista občas doplňuje drsné rify a laufy. Záznam z jejich koncertu na festivalu Moers vydaný pod názvem A TALE (LR 557, 47:40) je důkazem, že tahle země má stále do vývoje hudby co říct.
Poznámka: Ukázky z těchto kolekcí z produkce Leo Records si můžete poslechnout 19. 6. a 3. 7. na stanici Vltava ČRo 3 (případně i na internetu) v rámci pořadu Svět jiné hudby od 23:15