Už v minulých rešerších nejnovějších titulů Leo Records jsme museli konstatovat, že jejich pán a velitel Leo Feigin nehodlá kapitulovat před krizí, která pochopitelně postihla i hudební oblast. Naopak: měsíc co měsíc uvádí na trh nové tituly, přičemž dbá jak na uměleckou kvalitu a rozmanitost, tak na přitažlivost a neobvyklost zvolených muzikantů i témat. Nejinak je tomu i v jeho květnové a červnové nabídce 2012, kdy přichází s dalšími osmi kompakty, neměnně sympaticky vybavenými a poznatelnými na první pohled (na poslech naopak značně rozdílnými, což umožňuje co nejširší šanci volby). Ba řekl bych, že škála výběru je možná ještě rozbíhavější.
Je i není tak tomu hned v případě The Passion According to G. H. (49:29), pod kterýmžto CD jsou podepsáni Ivo Perelman with Sirius Quartet. Není, protože jenom na Leo Records má Perelman bratru šestnáct titulů a v současnosti jako by s jeho prezentací Feigin až hýřil. Jenomže: co album, to (značně) jiný přístup, jiné obsazení, jiné zadání. Je tomu tak i tentokrát. Vynikající Sirius Quartet v obsazení Gregor Huebner a Fung Chern Hwei s houslemi, Ron Lawrence s violou a Jeremy Harman s violoncellem je nejenom uznávané komorní těleso, jeho členové jsou navíc perfektní improvizátoři, reagující na „mrknutí oka“. Ani nota ze šestidílné suity, založené na odezvě kultovního románu brazilského spisovatele Clarice Lispectora z roku 1964 a podle něj i pojmenované, nebyla předem napsána, tvrdí Perelman, přičemž on sám měl samozřejmě představu o hudebním ději, který chtěl naplnit. Ten také v průběhu souhry vyciťujeme od žalozpěvných, až naříkavých pasáží s příměsí houpavosti přes vzlínající fukýře halucinačně opojné vířivosti po útržkovité odklepávání, kalamajkovou točenici či srdceryvná změtení – představivosti se skutečně meze nekladou. Jsme občas skutečně natahováni na skřipec uminuté zahloučenosti, zvukového čechrání i žehrání, výtrysků souběžné proměnlivosti, zneklidňování i zase zpoklidňování až po melodickou slavobránu. Zaslechnu v tom klezmer i Janáčka, ale pouze náznakově, štipcem, smyčcové kvarteto funguje s uvážlivou samohybností, tenorový saxofon jednotlivým peripetiím neváhá nasadit korunu, vyzvat k dalšímu zpytování i stopování, přičemž Perelmanovi jeho klasičtí souputníci neposkytují pouze podporu, jsou mu i kongeniální oporou, dokáží ho provokovat. Album, před nímž smekám.
Protipólem této extravagance může být The Foreign Legion (46:23) v obsazení Ivo Perelman (opětovně s tenorsaxem), Matt Shipp (piano) a Gerald Cleaver (bicí). Údajně navazuje sice na nedávné Family Ties (s basistou Joem Morrisem), leč změna v obsazení vykonala své. Tato trojice střílí z jazzových houfnic i z kuší, hudební projev je tu katapultován od povlovnosti, až táhlosti přes rozkošnické či výtržnické hudlání a kolotavou tanečnost po tvrdohlavé vybičování. Přitom tambur Cleaver hutně podbubnovává všech pět (různotvárných) improvizací, někdy až vojácky žene kavalérii v nezadržitelném rytmu, Perelmanův tenor nad tím kumštuje, gejšlí, mutuje, výtržničí, zašmodrchává se do spleti souhry i ji vytrvale dotvrzuje, někdy pak uštěpačně reaguje na své kolegy, a Shipp vytváří pojítko mezi nimi a spolu s nimi vydobývá další prostory. Skladby občas rujně naboptnávají, jde až o nestřídmost, ale nikdy o urputnost, spíše o neutuchající živelnost. K vrcholům alba podle mne náleží symptomaticky asi osmiminutová záležitost, věnovaná Paulu Kleeovi, kde se Shipp se svým klavírem etabluje hned vstupní křehkostí, sax se chytne na vějičku a přizpůsobí se, všichni si pohazují míčky melodie, rozvírají ji, rozvíjejí jemné předivo výtvarného námětu a zahrouží se (zřejmě) do opojení Kleeový- mi obrazy. Neboť Klee si ve svém deníku z roku 1910 zapsal: „Neboť v umění se všechno dá říci nejlépe jen jedenkrát a pokaždé tím nejprostším způsobem.“ Je to album, kde všichni tři hráči využili šancí osobnostního projevu, sólistických peripetií i vzájemné tolerance.
Ze zcela jiného kadlubu je vytvořeno CD, nazvané poněkud bláznivě Nar(r) (45:32). Je novou doménou seskupení Urumchi, založeného svého času saxofonistou Wernerem Lüdim (1936 až 2000). Jeho hlavní postavou ovšem byla a je turecká vokalistka Saadet Türköz, zároveň autorka většiny textů (v turečtině a kazachštině) i tří čísel ze dvanácti improvizací. Jí po boku jsou švýcarští experimentující harcovníci Hans Hassler s akordeonem, Alfred Timmerlin s vio loncellem a papírem a Fredy Studer s bubny, gongy a vodou. Ale nedomnívejte se, že pro Saadet vytvářejí obvyklý doprovod; jejich prazvláštním nedoprovodem jsou svébytné zvukové konstelace, ojedinělé vzruchy, onomatopoická spřežení, přípodotky, výdutě, zahlušiny, jejich nástroje-nenástroje se spíše prostřídávají, nežli vzájemně spolupracují, jde tudíž o norování zvukových ambaláží a podminování či uzemňování zpěvu, přičemž každé cinknutí má svůj význam a přispívá k dialogu, vše je úsporné až na dřeň, bez jakýchkoli ornamentů. A hlasový projev? Ten osciluje od mazlivé hebkosti po šamanskou drsnost, občas je polorecitativní, jindy prošeptaný, pak zase dramatický, spějící až do zadrhnuté extáze, někdy nám připadá, že vokalistka překvapuje sama sebe, tutlá svůj text, vzývá nebesa, vyzývá ostatní svými rytmizovanými smečemi, dostává se až do rozmařilé hystérie, zdá se být na pokraji zhroucení (což může souviset i s reakcí na smrt bratra Ahmeta, který se angažoval za nezávislost východního Turkestánu a za lidská práva). A právě pokusnické vehiklování, například bzikání nebo šplounání jako oponentura mručivému vokálu násobí výsledný dojem. Türköz líčí své náměty s náležitou vehemencí a líčí tak i na své posluchače, až je dostane do svých tenat. Pak následuje kratičký zlomek s názvem Insan, šlus – a je vymalováno.
Po Event Space a Pandora’s Pitcher jsem samozřejmě věděl, že od ruské formace The Second Ap
proach Trio mohu čekat zajímavý a nevšední zážitek. Nicméně průřezová živá nahrávka z Moskvy, Archangelsku a dalších měst z let 1999 až 2007 Beeswing (44:48) právě svým renovovaným repertoárem dokázala další netušené rezervy, jaké spočívají ve spřežení pianisty Andreje Razina, vokalistky Tatiany Komovy a basisty Igora Ivanuškina. V pěti brilantních záznamech prostřídávají neutuchající rozpomínání, vyvěrající z hloubi folklórní mytologie (šlehnuté v jednom případě cikánskou ražbou), rozvíraně patetické i magicky náznakové, táhlost a nostalgii dálek s chřestýšovitou imaginací, zjitřenou rozbíhavostí, hravou rozkochaností či uličnickým vystupňováním. „Široká ruská duše“, spádně okořeněná kozáčkovským rytmem a cvalem ruské trojky, se tu snoubí se swingem, italskou opera- -tivností, jazzovým pojetím, bartókovskou úsměvností. Komova hlasově exceluje nad nabídkou klavírní bonboniéry, dokáže být obřadná, pozastřená, dětsky dojímavá, horalsky klenebná, hymnická i rozverná, oba muzikanti jí vycházejí vstříc přehršlemi i kaskádami tónů, jejich sloučení s hlasem je až omamné ať v koumáckém konejšení nebo džigitální rytmické vřavě, neboť vědí, kdy mají v pravý čas situaci ozvláštnit neobvyklým prozvučením. A k tomu přispívají i hosté, z nichž musím jmenovat alespoň nepřeslechnutelného Arkadije Šilklopera s lesním rohem v bartókovské Bagatelle N. 4. Prostě Beeswing má náboj a nepodivuji se vřavě úspěchu, jakou tuto trojici obecenstvo vyprovází.
Když se zaposloucháte do kompaktu Silo (52:54), může se vám při prvních sekvencích zazdát, že podobně hledačských snoubení jazzu s komorností jste už slyšeli mraky. A nebudete mít pravdu. Saxofonista a klarinetista Christophe Berthet, kytarista Vinz Vonlanthen a bubeník, perkusista a obráběč objektů Cyril Bondi jdou totiž jednoznačně za zkoumáním vlastní identity a jejich silážně chvějivé protónování a vyvážené přemílání je skutečně osobité jak souzvučným uplatněním nástrojů, tak vzlínavým zabarvením souhry a nepospíchavě vymakaným souzvukem. V jejich projevu na třinácti hokuspokusech nacházíme obezřetné sondování, místy až zadrhující propátrávání zvukových šancí, přičemž navigací je jim cizelování uplatnění možností jednotlivých nástrojů, smýčení tónových zákoutí, provazování návazností se záměrnou nedefi nitivností, prodírání nehouštinami (neboť kýženými překážkami spíše prokluzují), vtíravá stenografi čnost, svádivé obstrukčičky, vibrování, přemítání, přemílání, mísení. A výsledek? Ten, kdo má rád zvukové proznívání, nepřesilově pokojné i zajíkavě vzrušené, si v „úschovně“ Sila rozhodně přijde na své.
Ta fotografie uvnitř bookletu alba Almost Even Further (59:09) vypovídá mnohé. Vidíme na ní šestici veleznámých improvizátorů, kteří se shlukli coby 6 I X; je to pianista Jacques Demierre, violoncellistka Okkyung Lee, hráč na analogový syntezátor Thomas Lehn, saxofonista Urs Leimgruber, vokalistka a podrobitelka zpívající pily Dorothea Schürch a perkusista Roger Turner. Od této elity byste asi čekali nářez non plus ultra. Pravý opak je pravdou: jak zadumaně se tváří na snímku, tak se předhánějí v poťouchlé potichlosti na celém albu, realizovaném v curyšském rozhlasovém studiu v loňském roce. Jejich sondování, vyvěrající v beztiší, se břečťanovitě pne po rituálu bezbřehosti, prozvučuje se, škorpí vzájemně, noří se do dalších tišin, je to motýlí poletování nad propastmi, střípkování, ševelení, hrdlování, prohroužení, prohřmívání, prošátrávání, listopadání, fukýříčky či běženky tónů, prostě třepetavé loudění, niterný vabank závojnatek tónů mezi škvírami zvuků. Přitom toto zasukované diminuendo není jednolité – dočkáme se i zúderněného bičování, podepřeného vyšilujícím vokálem Dorothy Schürch, celkově však jde o zatajující zvukový pointilismus, o maximálně minimalistický projev, nikdo si tu nechce zadat s hlučností, neboť jde o vyjádření podpovrchového žilobití dialogů (včetně rozhloučeného rozloučení). Kdo se nedokáže při poslechu takového zkumavkovitého kutání, kdy se jeden z hráčů bezmezně vkořeňuje do druhého, maximálně koncentrovat, ten by měl tuhle desku minout jako zemi, kterou nemá šanci probádat.
A jsme okamžitě ve zcela jiném teritoriu: po kompaktech Visitorts a Song of the Fly, vydaných na Leo Records v letech 2010 a 2011, přichází zpívající poeta Steve Day s albem Strewn with Pebbles (44:06). Jeho zdánlivě nevzrušený, vyprávěcí projev je spíše pochmurný, naříkavý, zoufalý, protestující, jsou to žalozpěvy úzkosti i naděje, zasahující i do současných aktuálních problémů, co si však budeme namlouvat, přes veškerou snahu by působily poněkud jednotvárně, kdyby je Dayovi stabilní vyprovazeči Bill Bartlett u klavíru a Hammondových varhan a Aaron Standon s altovým a sopránovým saxofonem a kytarou neobehnali živým plotem bezmezné improvizace. Tím pádem poněkud matný hlas s úzkou škálou rozsahu (i když se vokalista poctivě o jeho proměňování snaží) převálcují: jejich příspěvek je nezanedbatelný a překvapující. Oba muzikanti nejenom reagují na variace zpěvu, předjímají je, jejich propojení je zvukově rozjívené, burcující, výtržnické, kvílivý sax dominuje, výstřelová kytara rozviřuje dění, klavír otevírá schůdnost cesty jako slepcova hůl, k tomu můžeme připočíst chlácholivé i bouřné perkuse (které obsluhuje sám Day) i drobné překvapení – hrací stroj. A tak vše nakonec probíhá v bluesově současném hávu, sice jazzově rozvířeně, nicméně s rockovou podestýlkou včetně řezavých, dřevorubeckých, ba údernických pasáží, jako je tomu v závěrečném Leisure Pleasure Palace / Pebble by Pebble. Pokud porozumíte textům, určitě to ještě zvýší váš dojem z „přesýpacích hodin“ poezie, kterými vás Day počastuje i v bookletu.
Dayovým jednoznačným antipódem je skladatel a hráč na baryton a tenor saxofony a basklarinet Carlo Actis Dato, jehož Sin fronteras (66:29) je už patnáctým CD na Leo Records, jehož se aktivně zúčastnil (samozřejmě včetně Italian Instabile Orchestra). Se členy svého kvarteta, jimiž jsou další saxofonista Beppe Di Filippo (se sopránkou a altkou), kontrabasista Matteo Ravizza a bubeník a perkusista Daniele Bertone, se vydává skutečně za hranice obvyklosti. Okamžitě nás strhne do rozmarné nálady, v níž saxy určují sytou a hutnou barevnost, přitáhne nás jak vtíravá melodičnost, tak uhrančivý rytmus. Vše nám připadá jakoby známé, a přitom nové (spíše se hodí označení: renovované), cítíme se chvílemi jako na venkovské tancovačce, ovšem jižansky střižené a na úrovni, sólování basy, ale i dalších nástrojů, občas komentované, dodává skladbám další dimenzi, po něm však ostatní bez prodlení hupsnou do náležité vřavy, kterou zruinuje výkřikový sax, destrukce tu platí jako součást konstrukce, kutálkovost místy přechází do romantičtější nálady, dialogy do sugestivní motanice, přičemž ještě víc nežli kontrabas tvrdí muziku basklarinet, načež vše okoření vyzpěvování a juchání hráčů, kterýžto sborový hlahol připomene tržiště nebo honáky na pastvě. Ti čtyři nápadně postrojení mušketýři působí dojmem mnohem větší formace, tak bytelný a podsaditý je jejich projev – včetně neustálého hemžení a fórků nad dusotem bicích; tušíme, jak aktivní Actis žene celou tu mašinérii kupředu… až po třeštění na rozchodnou. Šťastná hudba, která svým galopem působí potěšení.
Když se tedy ohlédnu po předchozích řádcích, mohu pouze dotvrdit, že i z těchto emisí Leo Records je co vybírat.