Italský label Ark Records se od roku 2005 věnuje mapování domácí alternativní scény v temnějším darkwave zabarvení. 
Díky živoucí legendě Kirlian Camera je místní podhoubí bohaté a najít mezi desítkami kapel zajímavý projekt není zas tak veliký problém. Tak třeba trojice Letatlin si dala své jméno podle jednoho z posledních sovětských avantgardních umělců Vladimira Tatlina a věrni svému vzoru drží svou vlastní tvorbu v podobně avantgardních i když hudebních kruzích. Po osmi letech postupného prokousávání se z undergroundového podzemí přichází na svět oficiální debut LA SEPORTURA DELLE FARFALLE (Ark Rec., 2006, 42:30). Trojice ve složení Sandro Lezziero, Federico Caputo a Marco De Piaggi svoji pozornost rovnoměrně rozděluje mezi elektroniku, programování a klasické rockové instrumenty (baskytaru, elektrickou kytaru,…). Svoje skici, jak by se dala čtrnáctka tracků směle nazvat, vede úzkým chodníčkem mezi domácím neofolkem, gotickým rockem staré školy (připomeneme alespoň The Garden of Delight nebo Love Spirals Down wards) a (post)industriálními náladami, jež připomenou někdejší domácí snažení Janoty, Fidlera a Richtera pod hlavičkou High Fidelity.
Intuitivní Letatlin teď vystřídá složitá koncepce tajemného Disordera, jež stojí již více než deset let za projektem Autunna Et Sa Rose a jemuž na Ark Records vyšlo zatím poslední album L’ART ET LA MORT (Ark Rec., 2006, 52:42). Album vzdává hold několika zásadním kapelám z darkwave/gotické scény, ale aby byl koncept rafinovanější, Disorder přistoupil nejen k úpravě tracků po hudební stránce, ale nahradil původní texty básnickými a divadelními kusy, jež mají blízkou návaznost na původní lyriku originálů. Na projektu se kromě principála (vokály, klavír, elektronika, efekty, orchestrální samply) podílela sopranistka Sonia Visentin, hráč na cello Simone Montanari a kytarista a programátor Gianluca Lo Presti. Výsledné útvary často nejsou podobné originálu ani náznakem a nazývat je předělávkami zní hodně nadneseně. Původní pecky od Virgin Prunes, Tuxedomoon, Ataraxie, Coil, Laibach či Bauhaus jsou přetvořeny do neoklasických kusů, v nichž rockové nástroje či elektronika zazní pouze sporadicky. Sám Disorder přiznává inspiraci moderními klasiky Ludovicem Einaudim, Wim Mertensem nebo Michaelem Nymanem, což je asi nejlepší představa, kam si výslednou hudbu Autunna Et Sa Rose zařadit. Propracované dílko se navíc pyšní exkluzivním obalem v podobě knížečky z tvrdého křídového papíru, kam je nosič uchycen na předposlední stranu.