Limbo: Kalimbo

12_limboPo samizdatovém loňském albu mi oficiální debut Limbo: KALIMBO (Amplión, 2007, 56:17) pomohl nalézt jednu z odpovědí nad mým váhavým postojem při zamyšlení nad albem Viklického tria s Bittovou (Jazz Tuzemák 6, UNI 11/2007). Jedná se o rozdíl mezi originalitou chtěnou a přirozeně zrozenou. Kvarteto Limbo představuje výrazně právě ten druhý případ. Zdůrazňovat různorodost zkušeností s populárními formami či s klasikou dnes nestačí – ty patří od nepaměti k výbavě kvalitních muzikantů. Rozhodující je, co umělec s nabytými zkušenostmi udělá. V případě Limba se jedná o nápadité hráče ze sféry jazzové improvizace, podle potřeby uvolněné až do stádia free jazzu. To, že se do jejich melodií a harmonií vkrádají často slyšitelné, leč přizpůsobené vlivy byzantské či blízkovýchodní, není však prvoplánovým úmyslem. Jde spíše o výron jednoho z vícera muzikantských a posluchačských prožitků. Je-li kapela občas plakátově označovaná jako etno free jazz, jde jen o nálepku orientační kvůli publiku, které obecně pojem jazzu, především období před elektrickým Davisem, děsí, zatímco ,etno‘ má dnes svůj reklamní zvuk. Tato distance však není nic jiného, než generační nezbytí vymezovat se. To se časem vždy srovná…
Chvályhodné je, že novinka neobsahuje žádný z titulů samizdatu. Pár set jeho vlastníků tedy může být spokojeno, že má doma vzácný dokument. Název alba Kalimbo je jen slovní hříčkou. Ta se stane slyšitelnou ve skladbě bubeníka a perkusisty kvarteta Miloše Dvořáčka díky jeho virtuóznímu sólu na etnické drnkadlo, jehož jeden z afrických kmenových názvů zní kalimba. O hudbě kapely hodně napoví hned úvodní Tanec na pláži s latinským zabarvením, s rollinsovským tenorsaxofonem Pavla Hrubého, řízně znějící trubkou dnes už jazzového pamětníka varu sedmdesátých let Františka Kučery a roztančeným kontrabasem Tarase Vološčuka. Skladba je klíčem k pestrému světu hudby Limba. V Šamanovi vstupujeme do záhonu afrických kořenů jazzu a moderní populární hudby. Joe cestovatel je dialogem trubky a basklarinetu připomínkovaným basou a strukturovaný Dvořáčkovými bicími. Rytmus tvořený duem kontrabasu a bicích v Muži s Diavou má ráz kmenového rituálu, nad nímž si protikladně melodicky pohrává ,davisovsky‘ cooljazzová trubka a tenorsaxofon. Tango pro Gila (Evanse) svou melancholií hladí duši. Návrat dodává energii vzešlou z hard bopu. Z vlastní Dumky (většina skladeb má autorství společné) Tarase Vološčuka se stala možná nejzřetelnější vizitka nejen basisty, ale hudby Limba jako celku.
Psychoventilaci č.17 Dvořáček zahraje také na klavír a se spoluautorem skladby Hrubým se vyřádí navíc vokálně. Závěrečné dueto Prší perkusí a ,slepičího‘ basklarinetu jen potvrzuje hravou improvizační rozvernost muzikantů Limba.

Přidat komentář