Na první pohled okrajová, byť nezvyklá záležitost: audiokazeta Los Amargados v limitované edici 99 produktů (jak nevzpomenout na současné ceny; Baťa by se divil, jakou lavinu zapříčinil svým jednorázovým nápadem), navíc s obrázkovou knížinkou El dia de los Amargados a s přiloženou papričkou, která má dotvrzovat, že půjde do tuhého. Kdo za to může? Především Petr Vrba, který tak dlouho uváděl hudební pořady na Radiu 1, až se rozhodl, že nasbírané a sesumírované zkušenosti uvede do praxe.
Zvuková brigáda, Chaos and Logos, IQ+1 či Yanagi jsou milníky této praxe, důležité však je, že si v průběhu let ozkoušel svůj improvizační um s takovými zvukovými hledači, jako je Xavier Charles, Ava Mendoza, Seijiro Murayama, Ivan Palacký, Peter Graham a další. Nechybí mezi nimi ani americký kontrabasista a elektronik George Cremaschi, který je jeho amargadózním partnerem par excellence (po předchozí Ville K). Vrba s trubkou, vibrujícími reproduktory a zřejmě i s využitím přídavných objektů spolu s Cremaschim dráždivě rozjíždí nástřelnost první nahrávky (z pražské Školské 28 ze 17. prosince 2012 – strana A), společně prostřednictvím obezvučného strukturování, výštěpných feedbacků a prokonstruování prekérní hrčivosti, průvlakového pozahalování a ruchové záběrnosti navozují dobrodružnou náladu, vyvolávající napínavý děj v téměř filmové stylizaci. Vzpurně, až vabankově prezentují splašně vyvřelinovou (nepo)ruchovost, bezbariérově se prostupují, podexplodovávají a rozkotávají jednotlivé situace. Když se k nim pak v nahrávce (z Domu umění v Českých Budějovicích s datem 13. dubna 2013 – strana B) připojí Susanna Gartmayer s basklarinetem, přidá nejenom volavé či zadřenostní vzpurnění či rouhavé zadusňování, ale i melodizující vyluzňování. I tady v trojici hudebníci leckde navazují na hrčivou vzdýmatelnost předchozí nahrávky, ta je však víc roztříšťovaná svištivými ataky a popojížděnými náhrny a posléze třísleně melodizující rytmičností, pohybující se od zardousňovaného nípání po průtržnostní prodernostňování až po odvýtržnění. Vnímáme sice vznikání a bujení katastrofické zvukové metastázy, ta je však zavčasu oddrónována.
Měl jsem možnost slyšet a vidět mnohé nástrojové i hejblátkové experimentrátory, jejichž sebezaujatější hračičkování, byť tvářící se velice hlubokomyslně, se vařilo pouze v obnovovaných prefabrikátech a občas i v bezbřehém zmatkování. Tady mám však dojem, že Vrba s Cremaschim (a samozřejmě i s Gartmayer) si pouze nezvolili „šarži“ Amargados (Roztrpčených? Zahořklých?), mající propaprikovávat jejich zvukově konkretizované představy. Improvizace je improvizace, a proto její tvůrci nemívají většinou předběžnou představu o kompozici. I když i zde celistvost zůstává zřejmě pouze rámcová, má cosi, co můžeme nazvat vnitřním řádem, má svoji logičnost v navazování pružného sepětí zúčastněných i v souběhu jejich myslí.
Už na první poslech si uvědomíte, že přes nezvyklé vybavení vůbec nejde o okrajovou záležitost. Ano, uznávám, je to poněkud mysteriózní počin pro fajnšmekry. Ale tím líp. Je-li tomu tak, hlásím se jako jeden z těchto oslovených fajnšmekrů.
Unusual Records, 2014, stopáž neuvedena