Říká se o ní, že je s ní těžké pořízení. Snad proto není středem zájmu médií, ale ani producentů a nahrávacích společností, přestože po dvanácti deskách a pětatřiceti letech důstojné kariéry má dávno nárok na slávu a uznání. Dokonce i své průlomové eponymní album musela po čtvrtstoletí vydat v remasterované edici u vlastní firmy. Je to hanba, protože Lucinda Williamsová s přehledem strčí do kapsy většinu písničkářek, v jejichž stínu se nespokojeně ošívá.
Rodačka z Louisiany začínala jako bluesmanka: na první nahrávce Ramblin’, vydané roku 1979 na tradiční folkbluesové značce Smithsonian/ Folkways, přejímá staré kousky Roberta Johnsona, Memphis Minnie, Sleepy Johna Estese nebo Memphis Jug Bandu. Ale už její druhá deska Happy Woman Blues z roku 1980 prozradila, že je v téhle složité bytosti mnohem víc. Všechny písně si napsala sama, a i když neprorazila, bylo jasné, že ten čas musí dříve či později přijít. A skutečně: po počátečních krůčcích v Austinu a Houstonu se slibná zpěvačka a kytaristka přestěhovala do Los Angeles, kde našla jak svého prvního manžela, bubeníka skupiny Long Ryders, tak muzikanty pro svůj opravdový debut – album s prostým názvem Lucinda Williams.
Dvanáctipísňovou kolekci produkoval Gurf Morlix a pro posluchače americké country, říznuté rockovými riffy, folkovým vypravěčstvím a bluesovou náladou, to musela být pecka mezi oči. Pokud se něčím liší americké písničkářství – a konkrétně ženské – od toho evropského, pak především nebývalou otevřeností, až obnažeností, které autoři na starém kontinentě prostě nejsou schopni. Lucinda Williamsová tuto přímost a adresné psaní dovedla k dokonalosti. Už od úvodní vypalovačky I Just Wanted To See You So Bad cítíme, že jsme přítomni nádherně šlapající zpovědi, která sice trochu bolí, ale taky nás hrozně baví – už pro tu skvostnou naštvanost, anebo naopak absolutní odevzdanost. „Jela jsem za tebou uprostřed noci, tak hrozně jsem tě chtěla vidět,“ zpívá (tehdy pětatřicetiletá) kočka na rozpálené střeše. „Vždycky jsme si povídali po telefonu, nikdy jsme nebyli sami…“ pokračuje a my už začínáme tušit, že to nebude běžný love song. „Čekal jsi ve velkým hotelu, nic moc jsem o tobě nevěděla – jen jsem tě hrozně chtěla vidět…“
Emmylou Harrisová, která hostovala na Lucindině prvním skutečně úspěšném albu Car Wheels On A Gravel Road z roku 1998, prohlásila: „Vždycky jsem si myslela, že hudba Williamsové patří k tomu nejlepšímu, co může americká country music nabídnout. A je mi naprostou záhadou, proč je tahle holka pořád mimo hru.“ Je ale také záhadou, co vlastně tahle holka chce a jaká muzika se jí honí hlavou, neboť country to rozhodně není. Spíš jakýsi existenciální poprock dámy s kytarou, jež má velice často splín a blues. Všudypřítomný erotický podtext nabývá vrchu v písničce Passionate Kisses, kterou proměnila v hit Mary Chapin Carpenterová. Esenciální ženství – včetně chuti nandat to mužům tak, jako si to oni vyřizují se svými polovičkami v bluesových dvanáctkách – vyvěrá ze songu Changed The Locks, v němž Williamsová vypočítává, co všechno udělala, aby se k ní ten špatný chlap už nikdy nemohl vrátit. „Vyměnila jsem zámky, změnila si číslo, jezdím v jiným typu auta, jinak se oblíkám, přestavěla jsem koleje, aby už sem nejel žádnej vlak, přejmenovala jsem i tohle všivý město!“ Písnička se tak moc líbila Tomu Pettymu, že ji přezpíval na soundtrack k filmu She’s The One. Lucinda Williamsová má projev, který je dodnes ohromně cool: něco mezi nejrajcovnější polohou Sheryl Crow a vznešenou odměřeností Neko Case. Umí vymyslet skladbu, nad jejímž půvabem a inteligencí se vám zatají dech – viz hojivá balada Like A Rose. Dokáže ale i šlehnout, bodnout, zakousnout se. Když se cítí zraněná, nebojí se to vykřičet do světa, a stejně zachází i s vřelostí, s jakou se vrhá do stále nových citových průšvihů. O tom je její v pořadí třetí album z roku 1988, které teď nabízí nové posluchačské generaci s šesti převážně bluesovými bonusy. Na rozdíl od mnoha jiných debutů, které zastaraly, má CD Lucinda Williams (25th Anniversary Edition) pořád co říci a zní setsakra dobře, i přes ten nevymazatelný osmdesátkový sound.
Lucinda Williams Records, 2014, 110:37
