Jestli jsem to pochopil správně, tak Holanďan Rutger Zuydervelt alias Machinefabriek využívá hudební setkávání s jinými hudebníky k zasazení vlastních idejí do nových souřadnic. Nejnověji se o podobné snaze dozvídáme z alba BLANK GREY CANVAS SKY (Fang Bomb, 2009, 42:23), které natočil společně s hudebním nomádem Peterem Broderickem. Mohli bychom to nazvat spojení dvou tichých, leč diametrálně odlišných světů. Machinefabriek je mistr rozpitých samplů všeho druhu, zatímco v Berlíně nejvíce působící Broderick je pevnější v bocích v konkrétnějších melodických strukturách, do kterých více či měně rušivě zasahuje. Zatímco rok a půl stará spolupráce Rutgera se Stephenem Vitiellem na albu Box Music přinesla spíše přiblížení dvou rukopisů blíže k sobě, recenzované album je v testování protipólů mnohem odvážnější a nutno podotknout, i mnohem zajímavější. Oba dva umělci sice nehrají stále společně, ale i ping-pong, který rozehráli v šesti kompozicích, posunul hudbu obou protagonistů do nových teritorií. Peter hází do placu kytarové a klavírní melodie a Rutger s nimi decentně manipuluje a z pozice defenzivního záložníka podtrhuje určité části společných kompozic zesílených hlukovým nátlakem, který ale i v těch nejvypjatějších momentech neztrácí něžné podání. Nejdále se ve svých společných výletech dostali oba pánové ve zpívaném kousku Rain. Asi i proto, že tuto výpravu podnikli společně se zpěvačkou Susannou Lundgren.
To sólová Broderickova deska 4 TRACK SONGS (Type rec., 2009, 52:41) je trochu jiná káva. Ještě předtím, než mu vyšla jediná deska na jakémkoliv labelu, natočil si na přenosný magnetofon řadu nápadů, které mu momentálně vytryskly zpod rukou. A vzhledem k tomu, že se jedná o schopného multiinstrumentalistu, který ovládá jak kytaru, klavír, elektroniku, housle i bicí, tak si jednotlivé základní skici přehrával v různých aranžích a jako ukázkové krátké dema je poslal spolu s dotaženějším dílkem Float na adresu vydavatelství Type records. To nejprve skočilo automaticky po Float, ale po jeho vydání se vrátilo k nenápadnému nabídkovému „vzorníku“, který právě pro svoji nepřekalkulovanou syrovost vyzařoval silné fluidum. Pětadvacet maximálně dvouminutových nápadů koncertního člena dánských Efterklang nakonec našlo svoje uplatnění na lisovaném nosiči a troufám si tvrdit, že hned několik podstatných momentů neznalému posluchači prostě nedojde. Za prvé pro zcela rozdílné aranže nepostřehne, že poslouchá stále do kolečka čtyři melodie a za druhé ho nenapadne, že tento záznam původně vůbec nebyl určen k vydání. Lo-fi folk, komorní klasika, ale i nárazové útěky mimo dva naznačené mantinely jsou tak přirozené, že o jisté vykloubenosti desky z ramen nemůže jít ani řeč. Pokud Peter takhle vrhá nápad jen tak na počkání, tak máme co do činění s velkým talentem, který se již brzy znovu přihlásí ke slovu.
