Madeleine Peyroux věnovala svoji sedmou desku mamince. Nazvala ji podle nejstaršího baru v kalifornském Burbanku Modrá jizba a v příslušném podniku nechala pořídit i zasněné retro fotografi e na obal CD. A do třetice Madeleinin staronový producent Larry Klein (Joni Mitchell, Herbie Hancock) zvolil jako předlohu soundu i reper toáru The Blue Room památná alba Raye Charlese Modern Sounds In Country And Western Music Volume 1 & 2 (1962). Protože, jak sám řekl, „Madeleine přichází z těch samých míst – z jazzu, country a blues.“ Krátce napsáno, nahrávka dostala sentiment a nostalgii jako vstupní investici.
Ale nejde o nic nepříjemně zaprášeného, kdepak. Trochu víc se sladilo, zvláště Vince Mendosa (Björk, Elvis Costello, Joni Mitchell) se snažil, aby smyčcová aranžmá zněla patřičně k dortíkům a kafíčku. Ale protože předloha má punc nadčasové kvality a sešli se lidé s dobrým vkusem, výsledné dílko rozhodně neirituje. A zaplaťpámbu nejde ani o čirý remake Charlesových alb, na to je Peyroux dostatečně osobitá. Vybrala si z Modern Sounds pouze několik písní (čtyři z prvního dílu, jednu z Volume 2) a zhostila se jich ve svém pop-bluesovém stylu, beze snahy o kopírování nenapodobitelného charlesovského soulového a gospelového nátisku. Pohrála si nejen s výrazem, ale i s tempy a frázováním. Aranžmá jako celek vyznívají průzračněji, například I Can’t Stop Loving You nedoprovází žádný chór a píseň je v Madeleinině podání křehčí, civilnější. Vedle „cover-verzí Charlesových cover-verzí“ (neboť už Ray stavěl citované desky z převzatého materiálu) prosadila zpěvačka písně svých „mladších“ oblíbenců Leonarda Cohena, Randyho Newmana či Warrena Zevona. A právě Bird On The Wire, Guilty a především Desperadoes Under The Eaves, lehce poznamenané estetikou Charlesových Modern Sounds, patří k nejsilnějším momentům alba.
Vedle zastřeného vokálu s příjemně jemným vibratem baví na albu i instrumentalisté. Dean Parks (Steely Dan, Stevie Wonder, B. B. King), maestro fi ligránských vyhrávek a steel-kytary, která je na hony vzdálena protivné plačtivosti. A také Larry Goldings (Tracy Chapman, Norah Jones, Solomon Burke). Jestli můžeme popsat zvuk nástroje jako příjemně vemlouvavý, tak to platí pro Goldingsovy hammondky. Ano, jde o „pouhou“ (skvělou) easy listening. Nelze ani tvrdit, že by se jednalo o titul v rámci diskografie zpěvačky přelomový, spíše o slušný průměr. Jenže k uznání stačí už to, kterak Peyroux vrací do popu dřevo a kov, důvěryhodně cituplnou interpretaci a (míněno bez úšklebku) romantickou hloubku. Madeleinině mamince se bude deska určitě líbit. Nejen jí.
Pennywell Productions/Universal, 2013, 43:07