Nekompromisní mladá česká hudební publicistika považuje Manu Chaa za pubertálního, naivního a hloupého anarchistu. Ten jí vzkazuje: „Stále víc přemýšlím o problémech světa, a co to jde, snažím se u toho být pozitivní, protože jinak bych musel upadnout do cynismu a nihilismu a to v povaze nemám.“
Publicisté rovněž míní že „Manu Chao vystupuje proti současnému systému a přitom si sám žije více než dobře.“
Letitý alžírský přítel Akli D na jehož posledním albu Ma Yela Manu hraje a zpívá, pro změnu tvrdí: „Kromě té hudby ho obdivuju jako člověka schopného dokázat i teď žít o suchém chlebu, aniž by předváděl, jak zbohatl. Manu Chao je umělec, který nezapomněl na prach rodné ulice a čtvrti, ani na své přátele z mizérie.“
Další čeští chytrolíni došli k názoru, že album LA RADIOLINA (Warner Music, 2007, 52:18) je ukázkou došlého dechu, toho, jak se Manu opakuje a upírsky vysává sám sebe, „aby výsledný dojem byl především pozitivní a happy,“ nevěřícně se také čte upozornění, že v zoufalství netušíc kudy kam, obrátil se na worldmusikového kytaristu z Afriky.
Dvě stovky světových odborníků, kterým tuzemáči nesahají ani po kotníky, přitom v prestižní anketě magazínu fRoots zařadily La Radiolina mezi šest nejzásadnějších nahrávek world music roku 2007.
A černý kytarista? Jmenuje se Amadou Bagayogo, žije v Mali a s manželkou Mariam Doumbia tvoří proslulou dvojici Amadou & Mariam. Manu Chao s nimi v roce 2005 natočil album Dimanche á Bamako – a schválně, hádejte, jak s ním dopadli. Nemýlíte se: snad kdekdo ji toho roku označil za tu úplně nejlepší.
Politický a vyhraněný názorový rozruch způsobuje Manu Chao rovnou v sedmi jazycích. Dotahuje k dokonalosti kompromis mezi studiovou prací a koncertní energií. Jistě, opisuje sám od sebe, nezřídka jako by pouze melodicky skicoval, ostatně originálním autorem nebyl nikdy a sedí na něho přirovnání Petra Dorůžky ,mistr koktejlů‘. Používá ale daleko víc nezvyklých a rafinovanějších zvuků; jako kdyby bez rozmyslu projížděl rádiovými stanicemi. Rozhoukává oblíbené policejní sirény a worldmusikové chápání kompozic – reggae, dub, salsu, globální folk, rock, mexické mariachi, milované flamenco, obskurní country a latinu natřepává do smyslné, nekontrolovaně taneční seance – přetváří do krátkých, excelentních, přímočaře nažhavených skladeb postavených na odstřelujících kytarách. K tomu vysvětlení: dříve si je skoro všechny nahrával sám, dnes má na to Manuela Gambou nebo Amadou Bagayoga.
Manuchaovsky krkolomné levičácké serenády mohou dráždit – třeba Politik Kills – když ovšem ve skladbě Rainin In Paradize zazpívá „tenhle svět brzy zešílí,“ odsudek zaskřípe.
Manu Chaa přezdívají Mužem z lidu, šampionem poražené strany. Hvězdou world music a spasitelem hudby. Kdekdo od něho čekal triumfální návrat po šesti letech, obří náklaďák progresivní novosti, málem převrat. A on si místo toho přijde s obyčejným, rockově našlápnutým albem a revoluce se nekoná. Ještě že naši pravičáci netuší, že to tričko z obalu nosil skoro dva měsíce a každý večer si je pral v hotelovém umyvadle. Milionář jeden.
