Maria Muldaur: Naughty Bawdy & Blue

9_maria_muldaurAmerická zpěvačka Maria Muldaur prošla za svou čtyřicetiletou dráhu mnoha styly, vždy se ale jejími nahrávkami prolínalo více či méně blues, které v posledních letech jejímu repertoáru zcela dominuje. Jeho meziválečnému období věnovala zpěvačka trojici cédéček, započatou titulem Richland Woman Blues (2001), pokračující albem Sweet Lovin’ Ol’ Soul (2005) a nyní zakončenou novinkou s názvem NAUGHTY BAWDY & BLUE (Stony Plain Rec./ Classic, 2007, 45:36). Od předchozích dílů trilogie se její závěr liší především soundem. Maria Muldaur se zde totiž ze sta procent věnuje repertoáru ze sféry ,klasického blues‘, tedy městským písním zpěvaček, doprovázených našim uším spíš jazzově znějícím doprovodem s pianem a dechy. Taková hudba byla ve 20. a 30. letech minulého století hrána v amerických kabaretech, tančírnách a v neposlední řadě také podnicích nevalné pověsti včetně veřejných domů. Album je především poctou jedné z nejslavnějších představitelek tohoto stylu Victorii Spivey, která jí byla na počátku kariéry v 60. letech rádkyní a pomocnicí. Kromě písní z jejího repertoáru přezpívala Maria Muldaur i písně například ze zpěvníku Ma Rainey, Sippie Wallace či Mamie Smith. Nechybí ani připomínka ,císařovny blues‘ Bessie Smith v podobě jejího slavného Empty Bed Blues. Zatímco předchozí dva díly ,retrotrilogie‘ byly věnovány převážně venkovskému blues a dominovaly jim tedy akustické kytary, na Naughty Bawdy & Blue zpěvačku doprovází James Dapogny’s Chicago Jazz Band. Zní naprosto stylově, stejně jako značně ,použitý‘ zpěvaččin hlas. Má ale smysl znovu nahrávat tyhle staré písně? Marii Muldaur šlo bezesporu především o připomenutí, že tato země nosila vynikající zpěvačky, často i autorky v jedné osobě, které své pohnuté osudy dokázaly skvěle vtělit do svých písní a utvářet tak celý žánr. A takové připomínání smysl má.

Přidat komentář