Sedmnáctiletý Kanaďan, který žije (a studuje) v Praze už asi není dnes nic výjimečného. Jestliže si ale vydá debutové album, a to zhruba rok potom, co napsal první písničku, a působí na něm profesionálněji a přesvědčivěji než polovina českých kapel, jejichž členům je o deset let víc, pak to už za pozornost rozhodně stojí. Mark (plným jménem Mark Allan Falk) se na svém debutu představuje jako všestranný písničkář: hned v úvodní skladbě s dylanovskou foukací harmonikou dokazuje, že mu nedělá problém vystavět atmosféru i napsat působivou melodii, postupem času pak vyplave na povrch, že si neláme hlavu s přeskakováním z folku do rocku či popu, že je obklopen spolužáky z celého světa, kteří mu ochotně zahostují, když to potřebuje, na cello, bicí či další nástroje, a že ještě především úplně nemá jasno, kam to celé směřovat. Sám ostatně za své vzory udává natolik rozličná jména, jako jsou Jack Johnson, Neil Young, Ed Sheeran a Jason Mraz. Vedle jednoznačně silných nápadů se tak na nahrávce vyskytují i tuctové cajdáky (byť výtečně nahrané i skvěle zahrané), jejichž jedinou silou je Markův procítěný zpěv, který se mimochodem ve výškách klidně může postavit vedle oslavovaného Antonyho Hegartyho. Přesto se jedná o až nečekanou porci talentu i ryzího muzikantství. Až si více ujasní své směřování a uvědomí si, že mu víc sluší komornější pojetí, kde nemá tendence sklouzávat ke konzumnímu popu, bude napůl vyhráno. A vzhledem ke svému věku a faktu, že v jiných směrech má naopak slušný náskok, má na to ještě spoustu času.
vlastní náklad, 2014, 45:52
