Album nahrané už v září 2009, ale teprve nyní vydané, je apoteózou klavíristy Kikuchiho věnovanou letitému příteli a spoluhráči Paulu Motianovi (1931– 2011). Tento vynikající a stylotvorný bubeník, u zrodu jehož kariéry stál Thelonious Monk, se proslavil jako člen novátorského tria pianisty Billa Evanse a vedle vlastní kapelnické diskografi e má tu s nejdelším seznamem s Keithem Jarrettem. S Kikuchim se poznali při studiové práci aranžované Gilem Evansem. Po pár letech začal Kikuchi hrát v duu s basistou Garym Peacockem a časem se opět sešli s Motianem. Tak vzniklo album First Meeting (1997) a trio se pojmenovalo Tethered Moon, s nímž natočili u Winter&Winter další tři alba v letech 1999–2005. V roce 2009 Peacocka nahradil generačně mladší kontrabasista Thomas Morgan a nové trio dále hraje i s Motianem pod Kikuchiho jménem.
Skladby alba Sunrise vznikaly ze společných improvizací, proto jsou pod nimi podepsaní všichni tři. Album je možné označit za baladické, úvodní, prostřední a závěrečný titul se k tomu hlásí i názvem: Ballad I, Ballad II a Last Ballad, ale ani v nich, ani v ostatních takto laděných skladbách nelze očekávat žádná harmonická klišé či přítulné melodie. Jejich hudba se drobnými nápady neustále odkazuje k freejazzové improvizaci a k hudební avantgardě obecně. Ona „baladičnost“ je přítomna hlavně v náladě, v nejpomalejších pasážích hudba působí až „enovsky“ ambientně: v úvodu Ballad II vás dokonce napadne Enova Music for Airport. Tóny klavíru a basy se prostorem toulají zdánlivě osamoceně, Motianovy štětky občas velmi jemně zašustí, Kikuchi si chvílemi skřípavě doprovodí některé tóny hlasem. Časem však tónů přibývá a hudba se dramatizuje. Titulní Sunrise začíná Morganovým sólem, které po čase zkrápí krátké a rychlé spršky tónů klavíru – celá skladba se nese v duchu volné jazzové improvizace končící ve svižném tempu basy a klavíru, bez bicích. Přerývavé „útoky“ shluků klavírních tónů, krátce rytmicky oddělované, ostatně patří k jedněm z typických projevů Kikuchiho. Že skladba So What Variations má skutečně něco společného se skladatelskou perlou modálního jazzu, kterou napsal Gil Evans pro pianistu Billa Evanse a Davisovu kapelu na proslulé album Kind Of Blue, pozná jazzový labužník ledva po téměř minutovém sólu vstoupí do hry s parafrází tématu Kikuchiho klavír: lahůdka k poslechu! Improvizačně i rytmicky k nejzajímavějším skadbách patří Stick And Cymbals, kde se dokonce k závěru zjeví na nějaký čas tzv. walking bass, mající původ v dávném boogie woogie a bez něhož se neobejde ani moderní jazz, ani rock’n’roll. Všechna Kikuchiho alba jsou zajímavá, on sám hraje se zvláštní rytmickou výbušností, i při baladách. Jednoznačně vychází z volné improvizace, v níž se našli japonští jazzmani už v éře free jazzu. Motian a Morgan improvizují souběžně, což v případě Motiana vytváří přímou souvislost s hudbou, jak ji vynalezli v triu s Billem Evansem a basistou Scottem LaFaro v letech 1959–1961.
ECM/2HP, 2012, 52:03