Mathias Eick: The Door

10NosNaNosice_MathiasEick3Vydat v osmadvaceti letech desku na prestižním mnichovském labelu ECM je v jazzovém světě událostí a zároveň snem každého muzikanta. Pro norského trumpetistu Mathiase Eicka vedla cesta k debutovému THE DOOR (ECM, 2008, 49:19) skrz časté hostování v kapelách Jacoba Younga, Manu Katchého nebo na nedocěněném albu pianistky Iry Haarla. Zvuk Eickova kvartetu se pohybuje v rozpětí tichých a v podstatě amelodických kličkování a předeher, z nichž postupně klíčí zřetelnější a často vypjaté momenty. Chvilkové výplně pianisty Jona Balkeho v sobě mají i něco z osobitých rozjezdů sól nedávno zesnulého Esbjörna Svenssona, s jehož triem ostatně Eickova kapela nachází další průnik v někdy až popově tvrdých bubenických vyvrcholeních. V takových chvílích trumpetista rozezní a zapřáhne jediný tón, který dovede mistrně protáhnout i mesiášsky zabarvit v trochu garbarkovském duchu. Nejzřetelnější momenty si přesto nechává pro sebe a jako by jimi chtěl šetřit, pokaždé nechává kapelu dlouho zrát a tlumit atmosféru, než společně začnou nabírat výšku.
Trumpetistovy ladně pnuté melodické linky se nesou v duchu vysoké recyklace tónů, prostor zase lemuje stále častější používání rytmiky coby instrumentu spíš atmosférického než rytmického. Coby skladatel je Eick navíc veskrze konzervativní výletník. Přijal širé spektrum pro label charakteristických prostředků, ale jeho skladby trpí stejným neduhem jako nedávný sólo debut jeho pianisty Balkeho: jde totiž nanejvýš o nakousnuté nápady, jimž chybí pointa nebo větší oživení. Balke je nechal rovnou otevřené ve smyslu kreslířských skic či nedopsaných variací, Eick se s téměř countryovou jistotou vždy vrátí zpět do výchozího bodu.
Barvou výrazu je přitom trumpetista dostatečně osobitý i povznášející, snad jen kdyby osmičku skladeb dovedl aranžérsky zpestřit a vzdát se určité šablonovitosti. Tu prorazí snad jedině sympatické momenty, kdy Eick v tichu vycítí akordický deficit a příliš neurčitou plochu rozřízne poněkud ,lesně‘ zvučnou akustickou kytarou, případně si nechá melodický skluz vypukat hostující pedal steelkou. S nepsaným kánonem především skandinávské složky ECM pak souzní i stylem rozvádění motivů na pozadí tónicky sporých či rovnou zacyklených motivů, z nichž se zbytek kapely odráží k dalším výkonům. Byť lze celkem správně namítnout, že při početné produkci labelu přestává být zvuk těchto pochodů rozeznatelný. A že v určitých místech deska až nápadně připomíná filmově atmosférický zvuk polského tria pianisty Marcina Wasilewského.
I při svém raném věku si však Eick vyvinul dost osobitý styl hraní a se zvukem dalšího podobně sessionového, byť odvážněji experimentujícího trumpetisty Arve Henriksena si jej jistě nikdo nesplete. The Door je deskou de facto zdařilou, jistě by však jejím chvílemi příliš monotónním a neurčitým plochám prospěla větší dávka invence. Ale dejme trumpetistovi čas; chtít po osmadvacetiletém debutantovi větší skladatelskou vyzrálost možná ani nelze. Vysoký standard nahrávek splnil a minimálně svůj nástroj ovládá natolik dobře, že v drobném mikrosvětě ECM se ani v další dekádě rozhodně neztratí. Před ním i jeho generačními kolegy však stojí ještě jedna výzva: budou to totiž právě oni, kdo v následujících letech určí další směřování světové značky. A tak zásadní rozhodnutí jistě nelze uspěchat.

Přidat komentář