A někde zdola, asi od řeky, zazníval koncert. Bylo k večeru a vítr roznášel ten postříbřený vzduch, kam se mu zachtělo. Žofín chytal poslední zbytky zapadajícího slunce, bzučící komáři od vody na křídlech nesli závan zítřejší svatojánské noci a na pódium se právě chystala trojice usměvavých Američanů, kteří ještě před chvílí pádlovali pod Mostem legií. Jenže z jejich následného vystoupení se hudebně vnímaví návštěvníci festivalu United Islands of Prague v přilehlých hospůdkách nemohli vzpamatovat ještě druhý den. Medeski, Martin & Wood za sebou zanechali jasnou stopu, která ani po dvou letech nezapadla. A jako vždy v jejich dnes již sedmnáctileté kariéře mířila zcela novým směrem, na východ od funku a na západ od groovových experimentů.
Kam se od té doby trojice hudebníků kolem pianisty Johna Medeskiho posunula ilustrují rovnou dvě čerstvé nahrávky. Ostatně jde o první plnohodnotná alba v triu od vysoce ceněného End of the World Party, kterým se před čtyřmi lety rozloučili s jazzovou vydavatelskou značkou Blue Note. Ten rozchod na jednu stranu znamenal ztrátu publicity, muzikantům ale přinesl naprostou tvůrčí svobodu a možnost si svoji desku RADIOLARIANS 1 (Indirecto Records, 2008, 62:41) zinscenovat dle vlastního přesvědčení. A tím je právě rozvíjení konceptu živé nahrávky. Desítku skladeb si hudebníci napsali pouze jako skici a do fi nální podoby je dotáhli během koncertní šňůry, přímo před posluchači. Zatímco jeden týden kompozice natočili ve vlastním studiu, další dny již byli zpět na šňůře s dalšími písněmi, z nichž během příštích dvou let vznikne pomyslný druhý a třetí díl seriálu Radiolarians.
A díky tomu má nové album v kontextu dosavadní diskografie vůbec nejblíž k intenzitě živého vystoupení. Předcházející tvorbě se podobá vlastně jen skladbou Free Go Lily s těžkou funkovou páteří. Kdežto ty ostatní spojuje příznačná pestrost zvuku z několika vrstev Medeskiho kláves, někdy až taneční groovy bubeníka Billyho Martina a vstřícně komunikativní basa Chrise Wooda. Lze vyjmenovat celou řadu inspirací a podobností se jazzfunkem 60. let, elektronickou novou vlnou nebo i novodobým punkem, ve všech ohledech je však kapela podstatně dál. Přijít na kloub jejímu půvabu se již léta snaží početná fanouškovská obec, všechny pokusy o přepsání do not nebo odchytání jednotlivých riffů ale vždy ztroskotají na jediném: Medeski, Martin & Wood totiž drží mimořádná sehranost a tvůrčí komunikace, která stojí v jádru všeho, co trio hraje. Ať už skladby vznikají z industriálního hluku a skřípotu jako v úvodní skladbě First Light, vzdáleně evokující starší ,dřevěnou‘ desku Farmer’s Reserve, nebo se houpou na amelodických a přitom tolik všeobsažných Medeskiho fi gurách, nikdy je nelze označit za písničky: nemají refrény ani čistou stavbu, nanejvýš zúžený arzenál zvukových prostředků z jedné ruky. Podle nich lze také rozeznat kovbojskou baladu Muchas Gracias, postavenou na Medeskiho oblíbeném hraní na melodiku, od jasně neworleanského podkladu následné skladby Professor Nohair, zčásti retro boogie-woogie a zároveň poctě louisianskému pianistovi přezdívanému Professor Longhair. Připomenutí hudební tradice, která má zcela zásadní vliv na Medeskiho styl, jistě není od věci. Byť v klávesistově hře je stejným dílem jako brilantní funky a mistrné riffy a la The Meters přítomná i bohatá jazzová tradice.
Na rozdíl od předešlých desek pod hlavičkou Blue Note navíc jednotlivé skladby nic zásadnějšího nespojuje; rozhodně ne tak výrazně, jako byl apokalyptický nádech a chóry z End of the World Party.
A byť všichni tři muzikanti mají dnes plno práce – basista se svými The Wood Brothers, Martin s natáčením vlastních sólo koncertů a Medeski třeba coby producent gospelové skupiny The Word nebo s Willem Bernardem – stihli během roku vydat ještě jedno album. Zaebos: The Book of Angels Vol. 11 (Tzadik Records, 2008, 64:38) však není deskou plně z vlastní produkce, nýbrž další ze série experimentů avantgardního jazzového skladatele a saxofonisty Johna Zorna. Ten před šestnácti lety nastartoval ambiciózní projekt The Masada Book, který má skloubit tradiční židovskou hudbu s novátorským punk-funkem a skladatelskými principy moderní klasické hudby. Zorn pro svoji Masadu dnes napsal přes tři sta skladeb, načal její pomyslnou druhou kapitolu a na deskách již sám nehraje. Po loňské půlhodinové desce newyorského kytaristy Marka Ribota nyní přišla řada právě na Medeski, Martin & Wood, kteří nejenže mají k Zornově pokusům sami blízko, ale se saxofonistou před časem dokonce vystupovali (snad ještě před prvními koncerty s kytaristou Johnem Scofi eldem).
Byť sám Zorn na desku přispěl jen kompozičně, na její podobu má zcela zásadní vliv. V porovnání s Radiolarians je mnohem složitější a o to víc amelodická; je to album, předpokládající posluchače ne chtivého příjemné muziky, nýbrž aranžérských novotvarů, komplikovaných groovů a příkladně špinavého zvuku. A byť Zorn se jej skrze svůj vydavatelský label Tzadik chytře snaží prodat jako novodobý klezmer, v zásadě má asiblíž k hudebnímu neoklasicismu a moderně, snad tu a tam se dovolávající Ligetiho, Bouleze a podobných jmen. Potíž je v tom, že většinu posluchačů vážné hudby spíš vyděsí a objemem polyrytmů, zkreslení, rozhněvané elektroniky i hypnotických groovových ploch je zřejmě víc než příznivcům tria určena Zornovým skalním fanouškům, případně skladatelům nebo hudebně mimořádně vzdělaným a trpělivým posluchačům.
Vzpomínka na pražský koncert Medeski, Martin & Wood potěší. „A když se rozklenul ten most ze světel, z tónů a z květů…“ Se Seifertem toho pravda moc společného nemají. Ale jejich ,Koncert na ostrově‘ patřil k tomu nejsilnějšímu, co v Praze během posledních let hrálo. A tomu je deska Radiolarians až nebezpečně blízko.