Ve vší publicistické tichosti, s počtem platících posluchačů nepřesahujícím půlku dvacetičlenného orchestru, se v pražské holešovické La Fabrice uskutečnil 14. května jeden z nejzajímavějších alternativních koncertů letošního roku, Andromeda Mega Express Orchestru. Za ,mega‘ názvem se skrývá mezinárodní seskupení muzikantů působících v Berlíně, mezi jehož členy najdeme hráče z Francie, Japonska, Jižní Koreje, Kanady, Německa, Norska, Švýcarska, Thajska, také jednoho Čecha – houslistu Martina Stupku. V orchestru hraje osm hráčů na nejrůznější dechové nástroje, flétny, klarinety, saxofony a fagot, sedm členů smyčcové sekce a sekce strunných nástrojů a rytmiky složená z harfy, kytary, basy, vibrafonu a bicí soupravy. Celou tuto hudební fabriku řídí ve vlastních skladbách tenorsaxofonista a klarinetista Daniel Glatzel (1984). V programu představili repertoár debutního alba Andromeda Mega Express Orchestra: TAKE OFF!! (alien transistor, 2009, 58:03). Nahrávku uvádí skladba Gama Pluto Delta vycházející z minimalismu, z jehož zvukového toku se ale vynořují nejrůznější hudební inspirace, nejen jazzové, také z postupů hudby klasické – staré i soudobé první poloviny 20. století. Zajímavou úlohu má ,vřava‘ fléten, skladbu provází strojový rytmus bicích. Vyděšený úvodní výkřik Asteroids! je současně názvem dalšího titulu, který je především orchestrální jazzovou skladbou, místy zahuštěnou smyčci, se sóly trubky Magnuse Schriefta. V půli se však svižný, až swingující jazz změní v témbrovou kosmickou plochu protkávanou vesmírnými signály. Epilog patří až freejazzově působící flétně Olivera Rotha. Nad lehkou latinoamerickou rytmikou se odehrává vysloveně symfonický děj impresionistické skladby Lava Lovers, která bez varování přejde přes rytmický zlom do Radioactive People, další jazzové orchestrálky se smyčci, se sóly tenorsaxofonisty Johannese Schleiermachera a trombonisty Gerharda Gschlossla, v níž zaslechnete leckteré podněty z historie big bandů, od časů Gershwinových až k freejazzovým bandům Sun Ra či Cecila Taylora. Ve skladbě explodují ty nejdivočejší pasáže alba! Následuje naprosté ztišení v pomalé, doslova intimní skladbě Scene 3, v níž se poprvé slyšitelně rozezní harfa. Skladba postupně získá charakter avantgardního jazzu, opět s historickými odkazy na třetí proud či soudobou hudbu dvacátých let. Skladatel a aranžér Daniel Glatzel však vše velmi logicky propojuje, posluchač, pokud je bez předsudků, se cítí jako doma ve vlnách evropského hudebního odkazu, včetně důležitých vlivů amerického jazzu. Skladba přechází do jakéhosi ,letištního‘ ambientu Cotton Candy Nebula, nejkratšího opusu alba (2:36), který je ryzí skupinovou improvizací. Nostalgie a celková zamyšlenost hudby pokračuje v Milky Way Fables až do její třetí minuty, než se rozkmitá rytmus bicí soupravy a do sboru dechové sekce si odehraje svá podstatou cooljazzová sóla tenorsaxofon kapelníka Daniela Glatzela a vibrafon Ivara Refsetha – téměř jako Milt Jackson v éře prvního Modern Jazz Quartetu. Závěrečné Postludium by se také dalo prostě zařadit k třetímu proudu, kdyby se tento pojem, jehož vrcholné hudební plody přinesl přelom padesátých a šedesátých let, hlavně první půle šesté dekády, dnes ještě používal. Skladba a album končí po dvou a půl minutovém tichu kosmickým svistem fl éten bez jakéhokoli dalšího doprovodu. Hudba Glatzelova bandu je doslova slavobránou do opulentního všehomíra hudby.
