Mekons patří k nejzajímavějším představitelům nové vlny, i když dneska už punkové kořeny v jejich tvorbě nejsou nijak patrné. Doby, kdy natočili debutový singl Never Been In Riot, což byla odpověď na White Riot od Clash, jsou dávno pryč. Záběr skupiny je mnohem širší, sahá od tradic britského music hallu a kabaretu okořeněného jazzem přes country až k temnému syrovému postpunku Caveových mordýřských balad. I letošní album Ancient & Modern nabízí podmanivé písně se silnými melodiemi, které v žádném případě nesplývají jedna v druhou. A skoro každá má v sobě něco podvratného, co původní ráz převrátí, ať už je to text nebo postup ze zcela odlišného stylu, jako je tomu v barovém tepajícím Geeshie s jazzovým pianem a countryovými houslemi, kde se náhle objeví echo a postupy dubu. Zpočátku banální klavírní balada I Fall Asleep se zvrtne v experimentální noise rock se zasmyčkovanou vazbou, za jakou by se rozhodně nestyděli naši OTK, na níž zní éterický snový hlas Sally Timmsové. Úvodní Warm Summer Sun je překvapivě syrové a temné jako tvorba australskoberlínských part z Caveova okruhu.
V drásavém Calling All Demons podtrhují syrovost vpády silně zkreslené kytary a elektrickým sazem. Titulní skladba ukazuje, jak lze citlivě využít postupů country zdůrazněných houslemi a sboru v minimalisticky pojaté písni.
Zatímco Honey Bear a A Space in Your Face potvrzují, že skupina stále dokáže zahrát nadupaný rock s prvky skřípavého noise v pozadí, Ugly Bethesda zase ukazuje, s jak minimálními prostředky si skupina dokáže vystačit. Hlas doprovází jen rovný rytmus a tlumené ostináto dalších nástrojů, z něhož se v závěru odpoutají jen housle. K pestrosti hodně přispívá, že skupina využívá tří hlasů, kromě Timmsové, která nenabízí jen zastřený hlas barové zpěvačky a la Marianne Faithfull, ale také průzračnost a snovost Laetitie Sadier, přičemž zvládne i country. Zpívají také Jon Langfords a Tom Greenhalgh, jejichž hlasy vytvářejí kontrast, jeden je naléhavý, jako by se zadýchával, druhý polomluvený, uměřený v barytonové poloze.
Mekons je obtížné ke komukoli přirovnat, nejde je srovnat ani s Bobem Geldofem, na to jsou málo irští a podvratní, ani s Pogues, protože nejsou tak hospodští. A i když se místy blíží ke Caveovým Bad Seeds, jsou uměřenější a nikdy nesklouznou k takové divokosti. Kinks, s nimiž je spojuje záliba v ironii a písničkářské schopnosti, přece jen patřili do jiné doby. Šíří záběru se dají přirovnat k Chumbawambě, až na to, že nikdy nebyli tak veselí a rozjásaní a nikdy nevyužívali tolik samplů. Na druhou stranu nikdy nenabízeli ortodoxní folk. Jsou prostě sví a to platí stále. Patří do výlučného klubu osobností, jako je Elvis Costello a The Fall.
Wetspark Music, 2011, 45:37