Řeka Bakise Sirrose zná hudební veřejnost především jako milovníka analogové elektroniky, největšího odborníka přes Doepferův modulární systém a šéfa projektů Parallel Words a Interconnected s mile retro nádechem. Jeho virtuální spolupráce s Australanem Stevem Lawem (známým z mnoha projektů, z nichž největší proslulost si vydobyl psytrancový Zen Paradox) pod přelepkou Memory Geist má ovšem jiné zabarvení. Své oko odtrhnul od hvězdářského dalekohledu a vyrazil na jiná opuště ná místa – do jeskyň. Temné, basující elektronické linky rezonují podzemním labyrintem s pomalu protékající bezejmennou říčkou. Výchozí ambientní črty pak z Řecka putovaly na druhou stranu zeměkoule, kde je Steve upravil do konečného tvaru s názvem FUNEREAL CAVERN (Musica Maxima Magnetica/HORUS CyclicDaemon, 2007, 59:54). Ten má podobu tří stupňů – sedmiminutového intra Shadowy Periphery, jež nás uvede do tématu, druhé dvanáctiminutovky Deepest Reaches pohybující se stále ještě na dosah světla a závěrečné, více než půlhodinové titulní fresky neohroženě se nořící až do spodních pater podzemních systémů. Už dlouho jsem se nesetkal s tak čistým ambientem, který navazuje na zlaté období tohoto žánru z přelomu 80. a 90. let. Tahouny byli Steve Roach, Robert Rich, Michael Stearns a další snivci na nekonečné hlukově atmosférické vlně. Memory Geist se liší svým zacílením na prostor jeskyň, avšak na rozdíl od Antonia Testy, jenž rozeznívá stalagmity, Bakis i Steve se podzemními prostorami pouze inspirují.
Uteklo téměř deset let od doby, kdy Martyn Bates (Eyeless In Gaza) a Mick Harris (Scorn) vyšli ze studia, kde ukuchtili monumentální trilogii Murder Ballads. První z nich se poměrně rychle vrátil zpět před záznamová zařízení s jiným parťákem – Maxem Eastleym. Martynovi zbyla od posledně hrst textů, jež si říkala o své zpracování. Na desce SONGS OF TRANSFORMATION (Musica Maxima Magnetica/HORUS CyclicDaemon, 2007, 53:01) zkoumá nová spolupráce prostor mezi tradicí a modernou, archetypem a jeho mutací, melodiemi vzešlými z lidového podání a náladami přírodního prostředí. Zmizely hlukové dark ambientní plochy Micka Harrise a místo nich se do pročištěného prostoru zapustily organické abstraktní zvuky: aeolská harfa, Eastleyho oblíbený elektroakustický jednostrunný nástroj Arc, kameny a samozřejmě unikátní Batesův tenor. Nemáme co do činění s čistým ambientem, industrialem, folklorem ani avantgardním experimentem, přesto od každého uždibujeme kousek. Naprosto nevadí, že od data natočení materiálu uběhlo deset let. Nadčasovost padesátiminutové spolupráce vynikne s přibývajícími roky.
