BHM/2HP, 2010, 64:00
Ani po desetiletích naslouchání nejrůznější hudbě jsem nedošel k jednoznačnému závěru, jestli halení popových, rockových či jazzových skladeb do symfonizujících tvarů západní hudební tradice je čistě komerční kalkul, snaha o nadbíhání publiku nebo upřímný záměr vycházející z přesvědčení o kvalitě původního materiálu. Protože – co je v jedné formě dokonalé, v jiné může působit plytce, skladba se ocitne v jiných hudebních souvislostech. Tři roky po smrti Joea Zawinula (7. 7. 1938 – 11. 9. 2007) vznikla nahrávka Fast City s podtitulem A Tribute To Joe Zawinul. Její tvar má na svědomí zkušený skladatel, aranžér a kapelník Vince Mendoza, který měl k dispozici holandský Metropole Orkest – univerzální rozhlasový orchestr zrozený po skončení druhé světové války roku 1945, dnes nahrávající po celém světě a spolupracující také s předními jazzmany všech generací. Mendoza sy mfonickou část doplnil o dechové sekce jazzového orchestru, a hlavně, přizval sestavu složenou ze Zawinulových kolegů. Takže se zde setkáváme s perkusisty Alexem Acunou, Efrainem Toro, kytaristou Amitem Chat terjeem, basistou Victorem Baileym a bubeníkem Peterem Erskinem. Samotného Joea Zawinula za klávesovými nástroji zastal zcela suverénně zkušený Jim Beard. Účast takových muzikantů samozřejmě nové provedení přiblíží k hodnověrnosti. Repertoár je sestaven z tvorby Joea Zawinula v průběhu celé kariéry, v níž od výrazného hráče i skladatele pozdního hard bopu dozrál v průkopníka jazzrockové fúze a vedle Jana Hammera v předního novátora hry na syntezátory (od Fender Rhodes Piana přešel mezi prvními k syntezátoru ARP 2600). Na nahrávce je dobře slyšet rozdíl mezi smyčci syntetickými a zvukově jemnějšími „živými“. Najdeme zde In A Silent Way, kterou si Miles Davis vybral pro album z roku 1969, podle Zawinulovy skladby dokonce pojmenované. Nebo z jazzrockové klasiky Weather Report skladby Nubian Sundance, Jungle Book a titulní píseň alba Mysterious Traveller nebo Tower Of Silence z alba Faces & Places sestaveného z nahrávek zrozených v Paříži a Sydney v letech 2000 a 2001. Pro připomínku klasického jazzrocku pokoušejícího se o splynutí se zvukem jazzového orchestru, jak k tomu začalo pokusně docházet už v druhé polovině šedesátých let, si Mendoza vybral titulní skladbu Fast City. Nejrozsáhlejší, bezmála jedenáctiminutová skladba Peace je pojata ryze symfonicky, se sólovými houslemi a epilogem elektrického klavíru před závěrem. Připomíná, že Zawinul toužil i po rozsáhlejších skladatelských projevech. Zanechal po sobě však jen jedinou symfonii, Stories Of The Danube (1996), v níž se citově přihlásil k hudebnímu dědictví Podunají, lze tedy říci, prakticky k folklóru někdejšího císařství Rakousko-Uherska (česká kotlina dodala nahrávce Českou státní filharmonii). Závěrečná In A Silent Way nerespektuje Davisovu a Zawinulovu elektrizující estetiku jazzu přelomu šesté a sedmé dekády. Zní velmi klasicky, s důrazem na melodii středoevropského typu a krásný zvuk trubky. Mendoza aranžérskou genialitu prokázal už mnohokrát, zde skloubena s výjimečností hudby Zawinulovy dokazuje, že výsledek může být obdivuhodný.
