Michael’s Uncle: Return Of Dark Psychedelia

5_michael_unclePokusy navázat nebo přijít s pokračováním nejúspěšnějšího alba bývají tristní a není třeba připomínat jen další a další Oldfi eldovy pokusy podruhé vstoupit do stejné řeky jménem Tubular Bells. Také Konec temné psychedelie Majklova strýčka zůstane nepřekonaný. Po listopadu, v době, kdy byl hladový trh postupně zaplavován archivními nahrávkami písničkářů a undergroundových nebo alternativních kapel i licenčním mainstreamovým popem a banálním metalem, působil syrový hutný hard core noise Michael’s Uncle jako rána pěstí mezi oči. Žádná ironie a dvojsmysly, otevřený popis reality na vykřikovaný do brutální těžce se valící hudby působící, jako když se zatloukají hřeby do Kristova těla.
Kapela se záhy poté rozpadla, rozložily ji drogy a zpěvák Amrit Sen zmizel ze scény. Dohromady se Amrit, kytarista Petr Stanko, bubeník Jaroslav Stuchlý a baskytarista Ivan Klein dali až v druhé polovině první dekády nového tisíciletí za úplně jiné situace. Reálný socialismus někteří z jejích posluchačů znají jen z vyprávění a hudební scéna se změnila pod vlivem hip hopu i taneční hudby. Přesto se letos skupina rozhodla odkázat se ke svému nejúspěšnějšímu albu a nazvala novinku RETURN OF THE DARK PSYCHEDELIA (Indies Scope, 2010, 50:13), takže se srovnání nelze vyhnout. Album rozhodně není takovým zjevením, které ukázalo, že americký underground je úplně jinde než to, co nabízejí pokoutně pořízené záznamy z archivů tuzemských legend žánru. Ani ostří není tak tvrdé, i když nechybí důrazné skladby jako zběsilé a mimořádně tvrdé We Say, ukřičené Nezměníš nic nebo těžce se valící Červenej Hrádek, až metalový Hellboy či punkový Miluju systém. Kytara Petra Stanka je ale přece jenom mnohem hravější, a jeho pojetí hry s chytlavými fi gurami se mnohdy spíš než přístupu Majkláčů blíží pojetí jeho vlastnímu Souboru tradičního popu, což ukazuje hned úvodní You Better Watch Out i textově banální skladba Zrzavej. Objevují se také názvuky reggae, latiny a hip hopu jako v rapovém zpěvu Nezměníš nic. A nechybí ani psychedelické pasáže dodávající albu na pestrosti a mnohorozměrnosti.
Co ale obě desky spojuje je kontinuální nasranost, pocit bezmoci a zmaru, který je stejně silný jako v době vlády jedné strany, kdy si člověk musel dávat pozor na vychcané konfi denty StB. Michael’s Uncle ukazují skutečnou realitu a jsou políčkem zásadovým hardcorovým i jiným idealistům: „Můžeš vykřikovat, že se nezměníš / Nezměníš sebe – nezměníš nic / Dokola volat, že chceš změnit svět / Nezměníš sebe – nezměníš nic.“ Skladby Bejt nasranej a Z kontejneru smrad ukazují, že mizérii nikdy nejde uniknout. V první se zpívá: „Z práce tě vykopli, jak ze hřiště míč / Všechny tvý šance sou dávno pryč / Prachy cos měla už vzala voda / Takhle tu chutná česká soda / … Už nepomůže ani kýbl pika / A ještě zkurvená politika.“ Spolu s druhou začínající veršem „I když se snažej, starý socky skončej v sběru“ dobře dokumentují, že jednu tíhu a utrpení jen vystřídalo jiné, o kterém už v osmdesátých letech zpívaly americké HC kapely, u nichž jen málokdo chápal, proč kritizují vysněnou Ameriku.
Vztek nakonec ústí v hudebně docela veselé písni Všechnu špínu světa v koncentrovanou nenávist: „Tak vytáhni tenkvér / Nabij, vodjisti a střel…“ Není to žádná imaginární nadsázka. Jedna moje dobrá třiadvacetiletá známá, kterou vyhodili i z prodejny nábytku, taky sní, jak vezme bazooku nebo dvě a vyřídí si to s nimi, jen ji sere, že by nemohla vzít s sebou dost lidí.
Takže ten návrat Majklovcům docela vyšel. Opět se potvrzuje, že čím je horší situace, tím lepší umění vzniká. Jen se to někdy nedá vydržet.

Přidat komentář