Mimořádně úspěšný kanadský retrozpěvák Michael Bublé vydal komplet CD a DVD s názvem MICHAEL BUBLÉ MEETS MADISON SQUARE GARDEN (Reprise/Warner Music, 2009, 43:53 CD + cca 61 min. DVD). Zachycuje koncert ve slavném newyorském sále v rámci jeho posledního turné. Skoro se zdá, že Bublé je obrovská hvězda všude po celém světě kromě Česka. Je otázka, kolik lidí by na jeho koncert teoreticky mohlo přijít a zda by se stal stejnou společenskou událostí jako nejen ten, který vidíme a slyšíme na nových nosičích, ale i zastávky evropské části šňůry. Bublé vyprodával sály velikosti pražského ,Pakulu‘ a například v Rakousku je vůbec nejprodávanějším pop umělcem posledního desetiletí. Přitom Bublé staví na přísné retro-náladě a prezentaci. Má v repertoáru spoustu klasických standardů amerického ,swingového popu‘, díky nimž je jedním z hlavních kandidátů na ztělesnění ,hudebního Godota‘ jménem ,nový Sinatra‘ (ostatně, jak vidíme z dokumentárních záběrů na DVD, stejně jako ,Frankie Boy‘ si Bublé rád přihne whisky, zapálí cigaretu a s odzbrojující ležérní elegancí uvolní kravatu). Mladík má za zády ,minibigband‘, byť ten swingařskou stylovost tu a tam dotváří modernizujícími prvky (třeba elektrická kytara s občasným zkreslením). Svá vystoupení pojímá jako stará entertainerská show, ve kterých má mluvené slovo a kontakt s diváky, v němž je Bublé skutečný machr, téměř stejnou váhu jako hudba. A přesto se pod jeho pódiem tísní mladé holky s transparenty „Kiss Me Michael“ a se zvlhlýma očima se vlní v bocích do swingového rytmu. Aniž by možná tušily, že to swingový rytmus je a že písničku, kterou právě poslouchají, proslavil – například – už před pa desáti lety nějaký Sinatra…
A protože Bublé je vrcholný profesionál a přestože jeho show působí velice uvolněně, nic neponechává náhodě. Koncert v Madison Square Garden, ve městě, které je pro hudbu, jíž se zpěvák věnuje, Mekkou i Vatikánem zároveň, se příliš nelišil od jiných vystoupení v rámci turné. Měl například velmi podobnou stavbu jako loňské berlínské vystoupení, jemuž byl přítomen níže podepsaný. To znamená, že program otevírá výborná předělávka Cohenovy I’m Your Man, že nechybí krásná balada Me And Mrs. Jones, klasické kousky ze zmíněného ,great american songbooku‘ Call Me Irresponsible a I’ve Got The World On A String, ale ani Bublého vlastní písničky, ve kterých retro-idiom přece jen trochu překračuje, i když ne o moc. Třeba zrovna jeho možná největší hit Home je vlastně úplně normální popová písnička bez přesnějšího stylového či časového zařazení.
Pokud jde o DVD, jedná se o hodinový dokument, ve kterém kromě banalit, typických pro podobné fi lmy (záběry z šaten, rozhovory s muzikanty a členy týmu, z nichž padají samozřejmě obdivné věty o jejich principálovi, v jejichž podtextu nelze nečíst „Přece si nemyslíte, že vám řeknu, jakej je to pitomec a kvůli tomu přijdu o tenhle extra super džob.“) jsou i docela hezké momenty. To když se třeba Bublé vydává do slavného klubu Blue Note, ve kterém před lety v New Yorku zpíval poprvé – je to sice dobrý herec, ale jeho dojetí, se kterým si láskyplně osahává stoly a židle, se v tomto případě zdá autentické. Podobně pěkný moment pochází ze zkoušky na vystoupení, kdy do signifi kantní basové linky písničky Fever (která byla taky v programu turné, ale na nahrávku se nevešla) najednou vloží – „Když už jsme v tom New Yorku“ – citaci slavné sinatrovky New York, New York. Škoda, že se tento svérázný ,mash-up‘ do konečného sestřihu živáku nedostal, pokud byl tedy nakonec při koncertě realizován. Z živého záznamu, který v audioverzi obsahuje deset písní, se do dokumentu dostalo pouhých sedm (naštěstí vesměs nezkrácených a neprokládaných nesourodými dokumentárními záběry, což obvykle bývá mor podobně pojatých snímků), divák si ovšem udělá celkem přesný obrázek, jak velký showman Michael Bublé je. Příjemné překvapení čeká na diváka i v bonusech, jedním ze dvou je totiž společné podání slavného Stardust společně s vokálním souborem Naturally 7. Ten během turné dělal Bublému předkapelu a předváděl dost odstrašující ukázku scatu a beatboxu, efektní, ale silně nevkusnou. V této nahrávce se soustřeďují sboristé na výtečné harmonické podmalování Bublého sóla a jsou výborní.
I člověk, jemuž hudba, kterou Michael Bublé zpívá (a chce se říci, přímo ztělesňuje, stejně jako jeho velký vzor), neříká vůbec nic, musí alespoň ocenit naprostou profesionalitu, která z audio – i videonahrávek přímo čiší, ale zároveň protivně nečouhá. Naopak, Bublé si pořád zachovává něco z kluka, který na svůj úspěch kouká nevěřícíma očima. A to je na něm sympatické.
