Divný název, POVÍSNĚ (Black Point, 2010, 52:48). A k tomu stejně divná koláž Davida Vávry na obálce: ,surově‘ poskládaný obrázek vlakového vagonu, v němž se kromě zamilovaného kovboje, černovlásky z plakátu a muže klimbajícího nad novinami veze taky vybělený kostlivec. Co z toho symbolického třesku vyvodit? Jakou produkci čekat? Naštěstí na zadní straně obalu je vysvětlivka: prý půjde o „písně podle povídek autorů“. Ty písně napsal Michal Vích a těmi autory jsou Ludvík Aškenazy, Josef Kroutvor, Marian Palla, Jaroslav Pížl, Lumír Tuček a Ivan Wernisch. Zpívají známé firmy: Pavel Liška, Jiří Macháček, David Vávra, Michal Vích a Lenka Vychodilová. Přiznám se, že z nabízených polovin jsem si vybral hned tu literární, tedy text a jeho interpreta (nebo interpretku). Víchova hudební produkce ve mně nezanechala stopu. Nebo aspoň ne hlubokou natolik, abych měl potřebu ji reflektovat. Ale nejde o žádné drama: autorský záměr se prostě minul s posluchačovým očekáváním. Kdyby Vícha vystřídal Stockhausen nebo Rancid, bylo by všechno jinak. Napravím to aspoň citací ze serveru iDnes, podle kterého jde o „stylově velmi rozmanitou hudbu, která je ovšem zcela přístupná běžnému posluchači a zároveň přináší dobrodružství objevování i zkušenějšímu zájemci o netradiční hudební formy.“ Dvanáct vybraných textů je sice různorodých, jak jsou různorodí jejich autoři, ale mají přesto společného jmenovatele. Tím je grotesknost, resp. různé odstíny humoru: trapný (Palla, Tuček) i absurdní (Wernisch), melancholický (Aškenazy, Kroutvor) stejně jako hravý (Pížl). Někdy text ožije ve zpěvu (suverénní Vychodilová a dívčí sbor), jindy v deklamaci (utlumený Liška, hejskovský Macháček, patlající Vávra); jeho výchozí temperatura tím jednou klesne, podruhé vyletí vzhůru (třebas v případě Wernischovy anekdoty o Claudii Cardinalové, která se vydala navštívit Josefa Kroutvora do Radlické 20, nebo v teskně vybarveném portrétu „malého městečka“ od Aškenazyho). Povísním by přidalo, kdyby byl booklet bohatší. Kdyby místo nevýrazných a nepůvodních (byť barevně i motivicky křiklavých) Vávrových koláží, které nemají s produkcí žádnou zjevnou korespondenci (a přesto okupují jedenáct z dvanácti stránek), dostaly prostor důkladný průvodní text, poznámka, z jakých knížek vybrané ,povídky‘ pocházejí, jakým způsobem je Vích ,s laskavým svolením autorů upravil‘ atp. Takhle to vypadá, že Michal Vích zvolil postup opačný než já: že ze dvou polovin si vzal jako favoritní tu hudební. Nasvědčují tomu i zkomolené jméno Mariana Pally stejně jako zkomolené příjmení Ludvíka Aškenazyho…
