K povedené muzikantské partě libanonského skladatele a udisty Rabiha Abou-Khalila, jedné z hlavních tvůrčích postav hudby inspiracemi rozkročené všemi světovými stranami nad Středozemním mořem a poučené jazzovou improvizací, patří dlouhodobě také Michel Godard a Gavino Murgia. Ten první je v Evropě známý pod přízviskem Pan Tuba, čímž je oceněna jeho virtuozita na jeden z nejhůře hratelných dechových nástrojů, mající však své stálé místo v evropské i jazzové orchestraci kvůli nezaměnitelnému hlubinnému a sametovému zvuku. Na albu ještě hraje na serpent, který je spolu s ofiklejdem potomkem starořímské bucciny a tak právoplatně nejstarším předchůdcem právě tuby. Murgia vedle vokální techniky odkazující na hrdelní pastevecké styly Dálného východu, hudbu prosvětluje zvukem sopránsaxofonu.
Nejspíše proto, že v arabském prostoru nebyl vývoj hudby týkající se formy tak překotný, jako u nás ,na Západě‘, v tamní hudbě je minulost samozřejmou součástí přítomnosti. Neboli síla tradice v hudbě i životě nezkažená modernou. Skrze tyto vlivy se pak do hudby středomořských národů slyšitelněji promítá celá staroevropská hudební historie, židovské vlivy, renesance. To vše můžeme prožívat ukázkově v hudbě alba DEEP (Intuition, 51:48, 2007). Srovnávání nám mimo jiné připomene nejstarší vokální formy raného křesťanství, a to, nejen hudebně vzato, je echem židovských synagog Blízkého Východu. Hudba silných východních kultur zkrátka patří ke kořenům evropské hudby, proto nás tak mámí v dnešních formách jazzu či world music. Godardova a Murgiova hudba zní díky svému obsazení temně, podstatou je však silně melodická – v tom hraje velkou roli právě virtuozita Godardovy hry na tubu. Murgia hudbu oživuje tónem sopránsaxofonu – místy se projeví téměř ,shorterovskou‘ expresivitou. Drobná zvuková kouzla Waltera Quintuse někdy sopránku doprovodí vzdáleným echem její hry, téměř podprahovou nenápadností. V melodickém duetovém prozpěvování nástrojů vnímáme folklorní kořeny jak jihoevropského, tak severoafrického pobřežního prostoru.
