Přijímáme leckdy nezapamatovatelná jména jazzmanů všech světadílů, zatímco ke jménům zakořeněným v oblastech bývalé ,podmoskevské‘ Evropy se chováme přezíravě. Přesto i tam jsou muzikanti, jejichž talent se v plné míře projevil až v exilu. Bulharské kvinteto Focus 65 svou mezinárodní kariéru začalo úspěchem na 3. pražském jazzovém festivalu ’66. Hlavními postavami byli fl étnista Simeon Štěrev a pianista Milčo Leviev. Mimo jiné tehdy zahráli dvě skladby z repertoáru kvarteta Charlese Lloyda, které jsme až o rok později mohli slyšet v Lucerně v originále (Lloydovo Island Blues a Jarrettovo Sorcery). Po koncertování a nahrávání Focusu v Německu Leviev emigroval do USA a brzy získal angažmá v prestižním orchestru trumpetisty Dona Ellise. Levievovy zažité rytmy balkánského folkloru se výborně hodily Ellisově koncepci polyrytmických experimentů. Milcho Leviev byl u něj až do roku 1974, kdy nemoc Ellisovi předčasně ukončila kariéru. Leviev začal působit v nejzářnějším bandu Billyho Cobhama (bratři Breckerové, Abercrombie, po něm Scofi eld). Pro LP Interjazz East All Stars Bandu řízeného Václavem Zahradníkem byla mimo jiné vybrána Levievova skladba Podzimní slunce (Supraphon, 1971).
Po desetiletích se s Milcho Levievem (1937) setkáváme na záznamu koncertu z března 2009 MILCHO LEVIEV & FRIENDS (Multisonic, 2009, 68:55). Repertoár byl sestaven ze standardů, ale už Levievův dlouhý úvod k Strayhornovu Take the „A“ Train naznačil, že jejich podání bude leckdy nadstandardní. Vlastního tématu této perly z Ellingtonova re pertoáru se dočkáte až po dvou a půl minutových improvizacích: v nich uslyšíte ozvěny východního Balkánu, blues i New Orleansu, k čemuž přispívá dialog trubky a trombonu. Základní obsazení Friends tvoří Milcho Leviev na klavír, Mahail Yossifov na trubku, Vesselin Vesselinov Eko na kontrabas a zpěvačka Vicky Almazidu – čili bez bicích. Hostem kvarteta je trombonista Glenn Ferris, rodák z Los Angeles (1950), který se s Levievem setkal v big bandu Dona Ellise, od té doby spolu často hrávají. Oba najdete na Ellisových nahrávkách Autumn (1968), Goes Underground (1969), Live at the Fillmore (1970) a Connection (1972). Později Harris hrál mimo jiné v kapelách George Dukea, Franka Zappy, Stevieho Wondera i Duran Duran. Zpěvačka Vicky Almazidu má ryze černošský projev v rozsahu od hlubokého posazení spirituálových zpěvaček až po něhou znějící výšky soulových interpretek. S mimořádně ,černou‘ autenticitou podá Lover Man, My Funny Valentine, The Summertime Knows, odpichové Porterovo My Heart Belongs to Daddy a v závěru s kapelou vytvoří pravověrný gospel z Lennonova Imagine. Zatímco Jobimovy Quiet Nights/Corcovado s vůdčím hlasem basy je pojato s nezvyklým odstupem k tradičnímu pojetí samby, Brubeckovo Blue Rondo a la Turk Leviev sólově zahraje strhujícím způsobem a připomene svou sžitost s rytmy Blízkého Východu, které přirozeně ovlivnily balkánský folklor. Další pozoruhodná návštěva Hradčan.
