Minirecenze: Blues na pět způsobů

Bluesových alb po celém světě vycházejí týdně desítky a není v lidské moci sledovat všechny. Každý z nás si tudíž logicky vybírá to, co je jeho srdci, potažmo uchu blízké. Následující minirecenze si tudíž nedělají ani náhodou ambice na byť jen náznak úplnosti. Berte je jako stručné novinkové tipy od člověka, který je pod nimi podepsán.

9_Minirecenze1To, co člověku, který se v blues pohybuje, asi udělá největší radost, je společné album Pinetopa Perkinse a Willieho ,Big Eyes‘ Smithe JOINED AT THE HIP (Telarc/Classic, 2010, 58:31). Ta radost spočívá hlavně v tom, že takové album vůbec existuje. Jednomu ze zásadních pianistů bluesové historie Pinetopu Perkinsovi je totiž – držte se – 97 let a je jistojistě nejstarším stále aktivním bluesmanem (jeho „konkurent“, kytarista David ,Honeyboy‘ Edwards, je o dva roky mladší). To Smith, jeden z nejznámějších bubeníků tohoto žánru, je o generaci mladší. Je mu ,pouhých‘ 74 let a na tomto albu se nevěnuje své doméně za bicími, nýbrž foukací harmonice a zpěvu. Partu doplňují mimo jiné i další oceňovaní hudebníci, třeba kytarista John Primer nebo baskytarista Bob Stroger. To, co na albu zní, samozřejmě není vůbec nic nového, bylo by absurdní, kdyby se tihle staří páni, kteří ,to všechno‘ pomáhali vymyslet, pouštěli na hodně stará kolena do experimentování. Album je naprosto nekomplikovanou, a jakoby ,lážo-plážo‘ zahranou esencí chicagského blues, včetně více než povědomých harmonických postupů, figur a riffů, pod kterými jsou zde (jak je zvykem) podepsáni protagonisté alba, ale člověk nemusí být žádný hluboký znalec žánru, aby jejich navlas stejné verze vystopoval už ve tvorbě mnohem starších autorů. Například Muddyho Waterse, za jehož zády se oba protagonisté v roce 1969 sešli poprvé. Otázka autorství v ortodoxním blues ale zejména po hudební stránce není zdaleka prioritním tématem. Důležitý je duch nahrávky a – jak už bylo řečeno – samotná její existence.

9_Minirecenze2Pro originální výpověď bluesmani chodí jinam. Například k hyperaktivnímu Otisi Taylorovi, hráči na kdeco, co má struny (zejména vysoko ceněnému banjistovi), ale především velmi zajímavému autorovi, charismatickému zpěvákovi a muži, který se pod nálepkou ,trance blues‘ nebojí překračovat zavedené standardy. To platí i pro jeho nové album CLOVIS PEOPLE VOL. 3 (Telarc/Classic, 2010, 49:52). Řeč o něm jde, že se jeho prostřednictvím Otis Taylor vrací do svých začátků, to ale není úplně pravda. Je možná syrovější než některé předcházející opusy, nicméně pod slupkou této syrovosti je obvyklý taylorovský intelektuální přístup k tvorbě, samozřejmě se nejedná o žádného insitního umělce z mississippských mokřadů. Na albu se objevují jak Taylorovi tradiční spoluhráči (dcera Casssie s basou, Ron Miles s kornetem, Gary Moore s bluesrockově vyšťavenou elektrickou kytarou, zasazenou ovšem do zcela jiného kontextu než na Mooreových občas dost pokleslých vlastních albech), zajímavé je ovšem zapojení Chucka Campbella s pedal steel kytarou, Briana Juana s varhanami či Anne Harris s houslemi, které tentokrát svým způsobem suplují na Taylorových předešlých deskách i koncertech obvyklé violoncello. V textech je Taylor jako vždy současný; byť se vrací třeba i do svého dětství, vytahuje témata, která promlouvají k dnešku a zabývají se často násilím, kriminalitou všeho druhu či (ne)čistotou myšlenek a činů. Otis Taylor je ve své písničkářské originalitě a autentičnosti bezesporu jednou z nejvýznamnějších osobností současného blues a i toto album mu dělá jen čest.

9_Minirecenze3Skvělou novinku vydal i kytarista a zpěvák Eric Bibb pod názvem BOOKER’S GUITAR (Telarc/Classic, 2010, 49:27). K názvu a stejnojmenné úvodní písni alba, které Bibb, jeden z představitelů autorského folkbluesového revivalu, jehož vlna se vzedmula v 90. letech a jejímiž dalšími nositeli jsou třeba Keb’ Mo’, Corey Harris či Guy Davis, nahrál jen v duu s foukačkářem Grantem Dermodym, se váže příběh, popsaný v bookletu. Po koncertu v Anglii přišel za Bibbem fanoušek, který mu nabídl k prohlédnutí a ,zahrání‘ resofonickou kytaru, jejímž původním vlastníkem byl fenomenální představitel Delta blues Booker ,Bukka‘ White. Bibb samozřejmě nelenil, kytaru si půjčil na nahrávání a vysekl jí, potažmo jejímu někdejšímu majiteli, poklonu ve stejnojmenné písni. Výrazová osobitost a jakási ,sametovost‘ je typická pro celé Bibbovo album, které prezentuje především interpretovy vlastní písničky na bezmála staletá témata, proložené ale velmi příjemnými úpravami klasik Wayfaring Stranger nebo Nobody’s Fault But Mine.

U českých bluesových fanoušků mimořádně oblíbená kapela The Holmes Brothers 9_Minirecenze4pokračuje v řadě svých dotažených alb v produkci známé písničkářky Joan Osborne. Také FEED MY SOUL (Alligator/Classic, 2010, 49:45) je excelentní převážně autorskou směsí blues a gospelu, ale nechybí ani kuriózní předělávka odjinud, jedna z těch, které trio po svých nahrávkách volně rozsévá (tentokrát je to I’ll Be Back od Beatles). The Holmes Brothers jsou z těch kapel, kterým se říká ,organismus‘, hrají i zpívají, jako by byli jediným trojhlasým nástrojem, ovládaným odkudsi… snad ,shůry‘. Album je navíc, což je příznivé dvojnásob, de facto comebackem kapely, která musela pro těžké onemocnění kytaristy Wendella Holmese v roce 2008 pozastavit činnost. A české fanoušky jistě potěší, že v rámci turné k Feed My Soul se The Holmes Brothers zastaví i u nás, konkrétně 27. října v pražském Paláci Akropolis.

9_Minirecenze5Zajímavou osobností současného blues je i kytarista a zpěvák, který si říká Guitar Shorty. Jeho nové album BARE KNUCKLE (Alligator/Classic, 2010, 49:53) v produkci baskytaristy Wyzarda přináší mnohem moderněji znějící a stylově barevnější repertoár než v minulosti, kdy Shorty lovil v rybníce tradičního elektrického blues. Kytarista je pověstný svým hráčským exhibicionismem, který si prý užívá hlavně při koncertech (na našich pódiích jsme s ním bohužel zatím neměli tu čest), na studiovém albu se sice poměrně krotí, nicméně i tak je jeho nástroj vševládný. Moderní rytmická složka i sound v kontrastu s ,vintage‘ zvukem kytary a přístupem ke hře na ni je velmi dobrým příkladem, jak v roce 2010 pracovat se ,zasloužilými umělci‘: nevymazat jejich osobnost, ale zároveň ji nezasazovat do muzejní vitríny.

9_Minirecenze6

Přidat komentář