Tentokrát začnu pochvalou kapely, která zatím žádnou nahrávku nemá, ale její členové už figurují na nejzajímavějších albech nové generace. 
Mluvím o orchestru Vyšší odborné školy Konzervatoře Jaroslava Ježka v Praze, k čemuž mě podnítily dva jeho koncerty v rámci posledního hradeckého festivalu Jazz Goes To Town. Řídí jej Milan Svoboda, pedagog hráčů-žáků této školy, který pro školní orchestr, upravuje vlastní skladby z repertoárů Pražského big bandu a Kontrabandu. Na samostatném koncertu se představili s náhradníky za sólisty, kteří jako členové Bucinatores Orchestra téhož večera doprovázeli Ondřeje Pivce na Strunách podzimu: trumpetisty Miroslava Hloucala a Petra Harmáčka a trombonistu Jana Jiruchu, dnes už v našem jazzu nepostradatelné. Ze skvělých sólistů mě potěšil zvláště altsaxofonista Michal Wroblewski. Svobodovy skladby omládly, orchestr hrál živě a uvolněně. Druhý den si už v plném obsazení zahrál Koncert pro klarinet a trubku italského jazzového veterána Gianluigiho Trovesiho, který byl s Michalem Gerou sólistou a se Svobodou spoludirigentem orchestru: byl viditelně s výkonem orchestru ve svém opusu nadšen. Mízou jazzu je hodnověrnost projevu, ryzí muzikantství, tyto hodnoty má společné s folklorem, hudba z duše sdílená se stejně naladěnými spoluhráči: to vše dobře představuje debutové album Infinite Quintetu SPEAK SLOWLY (Animal Music, 2009, 61:11). Zdánlivě poklidná hudba vychází z interpretačního vrcholu předelektrického jazzu, někde v pozadí se nám vybavují nahrávky oné doby, samozřejmě i leccos z Davise. Night And Callin’, Cup Of Bb, například, od hráče na trubku a křídlovku Miroslava Hloucala, dueta kontrabasu Petra Dvorského s klavírem Viliama Béreše, sóla altsaxofonisty a sopránsaxofonisty Petra Kalfuse, to je čirá radost z hudby. Unisona klavíru a basy pod sóly trubky v Night And Callin‘ patří k nejpůsobivějším chvílím alba. Zvuková imprese úvodu Gone So Fast, a vše co se od ní odvíjí, spřízňuje Kalfusovu skladbu místy až s ,holstovskou‘ planetární atmosférou. Pozorným sledováním bicích Martina Nováka objevíte jeho význam pro vyznění skladeb. Do své skladby Gaza Béreš vměstnal nejen minimalistické figury klavíru, ale s pečlivě váženou střídmostí také ozvěnu této blízkovýchodní hudební kultury; zdůrazňuji to proto, že orientální témata jsou často přímočaře zneužívána jen k dobarvení hudby, bez vnitřního opodstatnění. ,Animalu‘ Petru Ostrouchovi se zdařil další objevný vydavatelský skutek.
Album Jaromír Honzák Quintetu LITTLE THINGS (Animal Music, 2009, 50:15) je vstupní branou do hudební krajiny blaženosti, v níž se cítí dobře všichni, co hudbu nepovažují za prostředek osobního vyrovnávání účtů ze světem, ale za rozmluvu rozumu s vlastní duší a srdcem. Bránu nám otevře působivě melodické titulní téma Little Things, krásný komorní kousek s jemnocitem kypícím tónem sopránsaxofonu Američana Chrise Cheeka, úsporným zamyšleným klavírem Michała Tokaje. The Cue je výrazně rytmizovanou skladbou se zvukem Fender Rhodes Piana, jehož tón zůstane navždy nostalgický každému, kdo pamatuje jeho příchod na svět – byl to po elektrické kytaře další nový zvuk elektrifikujícího se jazzu a kytarista David Dorůžka se představí pro něj ne zcela typickým rockujícím sólem. Motoricky opakovaná basová figura skladbě dodává energii k poklusu. Friendly Space uvádí perkusní hrátky s ,vesmírnými signály‘ kytary, nastupuje opakující se klavírní motiv, dlouhé sólo si prozpěvuje Honzák, Cheek, pro změnu s tenorsaxofonem, do toho občas zaskřípe třený činel, v závěru kovadlinové údery bubeníka a perkusisty Lukasze Żyty. Všechny skladby napsal Jaromír Honzák, vyjma Dorůžkova Song For Albert, v níž hraje rozvážné sólo ve své charakteristické náladě i zvuku kytary. V pomalé, leč náladou dramatické expresi Bystander’s Story, se Honzák rozdvojí na basistu hrajícího brnkavě i smyčcem. Jeho témata jsou uchopitelná na první poslech, spoluhráči se lehce chytají a rozvíjejí je zvnitřku, nikoli exhibičně. Podobně jako na předchozím albu, také zde si Honzák testuje opět úspěšně své možnosti experimentu ve skladbě The Blues Of A String Hanging In The Wind, k níž přiaranžuje smyčcový PKF String Quartet. Skladba má střídající se nálady a pozoruhodné sólo vzácného hosta Chrise Cheeka.
Se jménem Martina Brunnera si pamětníci spojují flétnistu hravě experimentujícího Ventyl Dua, sólistu Svobodových big bandů, zakladatele a dramaturga hradeckého festivalu JGT. Nyní na scénu nastoupil důrazně jeho syn, královéhradecký rodák, výtečný pianista, který svou zralost aktuálně představil na albu Martin Brunner Trio: BEHIND THE CLOUDS (Arta/2HP, 2009, 55:48). Jeho spoluhráči jsou absolventi bratislavské konzervatoře Martin Kapusník hrající na kontrabas a elektrickou basu a pražský bubeník Petr Mikeš, nyní oba studenti VOŠ KJJ. Na rozdíl od celé řady v Evropě uznávaných trií, jejichž hra představuje tak hluboký ponor do nitra sólistů, že posluchače už nezasáhne žádná energie charakterizující žánr zvaný jazz, Brunnerovo trio vycházející z dědictví živočišného hard bopu radostí z hudby jen srší. Rytmicky výrazná Brunnerova témata, výhradního autora celého alba, jsou příjemně rozdováděná (Along The Yellow Path, Bowling Club, Espresso), piáno sólisticky dominuje, rytmika spolehlivě triový modus vivendi dotváří. V Recalling Thymes’s Scent nad námi vyklenou romantizující náladu téměř volající po symfonické orchestraci. Photo From The Family Album prozařuje nálada swingových standardů. Dave’s Dirty Dog má kořínky zasahující hluboko k historickému jádru jazzu, k dravým klavírním stylům klasické éry. Cítím úlevu po tuzemských tropech plných bossa nov a samb.
Po triovém opusu Universality (2006) s basistou Janem Greifonerem a bubeníkem Brankem Križekem přichází v Praze momentálně muzikantsky a pedagogicky usazený skladatel a pianista Matej Benko ze Šici u Košic s kvintetním albem TIMES AGAINST US (ARTA/2HP, 2009, 70:36). Na novince představuje kvinteto, v němž hraje na trubku a křídlovku Miroslav Hloucal, na tenorsaxofon Radek Zapadlo, kontrabas s baskytarou střídá Tomáš Liška a bubnuje renomovaný bubeník české scény Pavel Zbořil. Odlišnosti soundu generačních kapel mají na svědomí především kapelníci, na jejichž tvorbě a výběru repertoáru je výsledek závislý. Samozřejmě, bubeník ,Bady‘ Zbořil je sice z jiné věkové sorty, ale nadprůměrných bubeníků není obecně nikdy dost; jejich kvalita je pro hru kapely dost podstatná. Na albu jsou s výjimkou dvou standardů výhradně Benkova témata napsaná v rozmezí let 2006 až 2008, některá už hrával s původním triem. Výjimkou jsou dva standardy, přičemž prvním se přihlásí ke své oblíbené hudbě – jazzu inspiračně vyrůstajícímu z brazilské tanečnosti: If You Never Come To Me autora nové vlny, čili portugalsky bossa novy, A. C. Jobima. Na závěr alba kvinteto zahraje standard Over the Rainbow, jehož autorem je skladatel a zpěvák swingové éry Harold Arlen, který píseň napsal v roce 1939 pro herečku a zpěvačku Judy Garlandovou do muzikálu The Wizard of OZ. V podání jazzových improvizátorů tato melodie žije už sedmdesát let.
Albem Limbo: OUT OF BODY (Amplión Records, 2009, 61:36) mohou být zaskočeni posluchači zvyklí na předchozí zvuk a náladu hudby této kapely, také nepřítomností trubky Františka Kučery. Na jednu stranu se sound posunul směrem k pečlivě dávkované elektronice, na druhé se duchem vrátil k hudbě rozvíjené postdavisovskými nástupci, jejíž součástí je slyšitelné dědictví klasického jazzrocku. Pak je tu ještě třetí dimenze hudby nového Limba, určitá dávka meditativnosti, jejíž součástí je romantizující poloha hudby. Romantický přístup má však v sobě v dnešní době jistou potměšilost, a to, že hranice, při níž sklouzne k líbivosti je velmi pružná a posluchači si ji posouvají podle vlastního vkusu. Krásné je například sopránsaxofonové sólo Pavla Hrubého v Downlandu basisty Tarase Vološčuka. Významný podíl na novém soundu má nejen elektronika a elektrická kytara s krabičkami Jiřího Šimka – který je umí používat velmi záživně, ale také klavír, Fender Piano a další klávesy Michala Nejtka. Hudební hostina Limba však nenabízí jen příjemný poslech k pohodě ducha, ale také strhující témata, například Voyager (Hrubý, Vološčuk), v nichž se stále něco děje, skladba nabývá na dramatičnosti, k níž nás vede klasicizující sólo klavíru a vrcholí extatickým lamentem sopránky. Vrcholem elektronicko-perkusní rozjímavosti jsou Hrubého Gandhi a ,vesmírný‘ Hotel Kubrick, přecházející však v rockovou dravost, na níž se podílejí také perkuse Tomáše Reindla a bicí Martina Kopřivy.