Po vzoru Ondřeje Pivce také kytarista jeho původního tria Libor Šmoldas (1982) vyrazil na zkušenou do New Yorku. Tyto výlety za moře na evropské muzikanty působí jako ponoření do živé jazzové vody, 
a současně poznání, že melting-pot stylů historických a avantgardních je tím, co zajišťuje životnost jazzu, že toto by nebylo možné bez vitality mainstreamu moderního jazzu. Plodem zájezdu je album IN NEW YORK ON TIME (Animal Music, 58:15, 2010) vzešlé z personálně zajímavého muzikantského setkání loňského června v New Jersey, jehož iniciátorem byl kytarista Libor Šmoldas. Zatímco kapelník je zástupcem nejmladší generace české jazzové scény, kontrabasista tohoto kvarteta George Mraz (1944) je hvězdnou stálicí světového jazzu už od sedmdesátých let. Dalšími podílníky tohoto příjemně poslouchatelného projektu jsou Sam Yahel, vysoko ceněný varhaník, zde však hrající výhradně a skvěle na piano, a Jeff Ballard, jeden z nejvytíženějších bubeníků současné světové scény. Album je sestaveno z tvorby Libora Šmoldase a ze standardů, jimiž se staly přednostně písně z muzikálu My Fair Lady skladatele Fredericka Loewa (Get Me To the Church On Time, I Could Have Danced All Night, I’v Crown Accustomed To Her Face), z nichž Wouldn’t It Be Loverly Libor Šmoldas pojal sólově. Závěrečnou skladbou je vlastní kompozice Brazilské imprese, na níž kvarteto doprovodí zpěvačku Andulu Šmoldasovou alias Zeurítiu. Tuto svěží skladbu najdeme také na jejím vlastním albu z roku 2008, tam pro změnu Šmoldasem hranou ještě jako sólovou instrumentálku. Vypadá to, že už je mezi námi generace kytaristů, kteří před zvukovým klišé jazzrockového soundu nacházejí zalíbení v harmonických možnostech jazzu.
Když už jsme za oceánem, zastavme se ještě v Londýně, kde loni vznikla nahrávka studentky Ježkovy konzervatoře, zpěvačky Alžběty Pažoutové (1987), Betty Lee & Ondrej Pivec New York Trio: I WISH YOU LOVE (Cube-Metier, 44:50, 2009). I zrodilo se písňové album s náladou vyrůstající z jazzově soulových kořenů, s nimiž je dobře srostlý varhanní styl Ondřeje Pivce a jeho trií. V tomto americkém Alžbětu i jeho doprovází kytarista z CD Overseason Jake Langley, noví jsou bubeník Ross Pederson a hostující perkusista Ken Wallace. Styl Betty Lee vychází z dlouhé tradice skvělých bílých jazzových zpěvaček pozdní swingové éry spojených s muzikálovou tvorbou, studnicí to jazzových evergreenů, standardů. Repertoár nahrávky je podobně jako Šmoldasovo album přítulný výběrem i provedením. Pivec vládne nejednoduše ovladatelnými Hammondkami natolik dobře, že dokáže zvolit a zahrát k písním v patřičné náladě, tu bluesovější, jinde swingovější. S kytaristou si skvěle rozumí, jak tomu vždy bývalo v těch nejlepších triích varhaníků s kytarou padesátých a šedesátých let. Úvodní (Sittin’ on) The Dock Of The Bay je od Otise Reddinga, nejznámějšího představitele soulového Memphis soundu. Od kapelníka jednoho z nejslavnějších tanečních orchestrů swingové éry třicátých let Ishama Jonese si Alžběta vybrala There Is No Greater Love, setrvale jsou v paměti posluchačů usazeny melodie standardů Jeromea Kerna Smoke Gets In Your Eyes či Harolda Arlena Somewhere Over The Rainbow. Záslužně byl oprášen někdejší velký Zawinulův hit Mercy, Mercy, Mercy kapely Cannoballa Adderleyho z roku 1967, který předznamenával brzké soužití funky jazzu s rockem. Podle Björk zazní Bachelorette a titulní melodie I Wish You Love je od francouzského písňového barda Charlese Treneta (1913–2001). Jediná původní skladba The Coffee Song žhavě zazpívaná Alžbětou je latinoamerického střihu sedmdesátých let, mezi jmenované standardy krásně zapadá. Autor Ondřej Pivec v ní hraje výjimečně na zvonivé Rhodes Piano doprovázen akustickou kytarou a perkusemi Kena Wallace. Být producentem, využiji prázdno vnitřku obalu k představení debutantky.
Albem pianisty NajPonka JUST FOR MY FRIENDS (Cube-Metier, 55:59, 2009) odstartoval producent Pavel Vlček řadu živých nahrávek Jazz at Greville Lodge, a ta NajPonkova se stala Volume 1. Jedná se o druhou desku, tentokrát sólovou, kterou se Jan Knop vrátil po tříleté pauze na scénu. Opět se jedná o výběr standardů, mezi něž NajPonk vkládá své vlastní opusy zrcadlící jeho epigonský styl, záslužný pro nás posluchače znalostí hry pianistů padesátých a šedesátých let. Z tradice se přiklání také k písňové podobě skladeb, tomu odpovídajících krátkých stopáží – skladbu tím činí melodicky i harmonicky přehlednou, nejsou naředěny dlouhými improvizacemi, protože věří na skladbu jako zformovaný celek.
Novinku Tomáše Lišky INVISIBLE WORLD (Animal Music, 2009) jsem si jednoho dne obložil hudbou Argentince Astora Piazzolly a hudbou italské rodiny Saluzziů, abych se ujistil, že Liškova muzika, jejíž zvuk zásadně ovlivňuje bandoneon Itala Daniela Di Bonaventury, stojí někde uprostřed mezi tangem nuevo a italským středomořským folklorem v soudobé adaptaci. Jakoby Di Bonaventura stál čelem k Českému masivu, rodišti svých spoluhráčů Lišky a Davida Dorůžky a od západu naslouchal ozvěnám pyrenejského hudebního fenoménu, zprava pak melodické hudbě starobylých přímořských italských etnik. Ještě více mě fascinuje, že až na dvě výjimky je nahrávka autorskou záležitostí Tomáše Lišky z Rakovníka, z česko-bavorského folklorního podnebí, byť se zkušeností a silným prožitkem ze spolupráce s dlouhodobě v New Yorku usazenou zpěvačkou Martou Töpferovou, bytostně zaměřenou na hudbu jižní Ameriky (jako host si zazpívá vlastní text v Liškově Tierra de mis padres). Aneb globalizace v praxi. Tomáše Lišku (1979) lze přes jeho mládí už přiřadit k linii skvělých českých kontrabasistů zjevujících se od počátku moderního jazzu. David Dorůžka je všestranný kytarista, což jej předurčuje i k tomu, aby hravě improvizoval v hudbě latinské tradice obou stran Atlantiku – což je už dáno původem, historií a literaturou tohoto nástroje. Přesně to vystihuje krásným melancholickým příspěvkem Forever Lost. Di Bonaventura si sólově vystřihl vlastní krátkou skladbu Strade deserte a praga, při níž si připadáte, že jste právě minul harmonikáře na schodu přístavní putyky, který si zahleděn do sebe, improvizuje písničku. Nálady Liškových skladeb jsou pestré, posluchač je do hudby vtažen už úvodní Bonami, další čas pak tráví někde mezi koridou, lidovými tančírnami tanga či flamenka, pak proplouvá Benátkami a s milostnými písněmi v uších. Výjimečný opus.
Nahrávka Emil Viklický Tria s názvem SINFONIETTA – The Janacek of Jazz (Venus Records Tokyo, 2009, 72:39) bude v domácí distribuci snad v budoucnu (licenční převzetí Cube-Metier). Zrodila se v New Yorku v létě 2008. Trio tvoří s Viklickým basista George Mraz a bubeník Lewis Nash, v závěrečné a titulní Sinfoniettě bubnuje člen Viklického domácího tria Laco Tropp. Název alba producenti zvolili kvůli ohromné prodejnosti Murakamiho nového románu 1Q84, v němž spisovatel o Janáčkově skladbě píše. Jinak trio hraje Viklického výběr na melodická témata či inspirace moravskými lidovkami nebo přímo Janáčkovou hudbou. Tematicky zaměřená nahrávka vznikla na zakázku japonskoamerické produkce. Viklický celoživotně programově hledá styčné body mezi moravskou lidovou hudbou, respektive vážnou hudbou, která z ní těží (zde Leoš Janáček). Tyto motivy se objevují na řadě jeho desek, a není divu, že je v zahraničí v tomto směru brán za specialistu. Posuzuju-li novou nahrávku jako jazzový posluchač, rodák téhož místa jako Viklický, v jazzu osobně poučeným půlstoletím vývoje amerického jazzu jako základem, pravím, že toto album můžu poslouchat opakovaně s potěšením. Tím se liší od obdobně laděných nahrávek se Zuzanou Lapčíkovou či Ivou Bittovou, kde vnímám nesourodost mezi jazzovým cítěním jmenovaných dam a pánů jazzmanů Viklického, Mráze (a přítomného bubeníka – Laco Tropp, Billy Hart, Lewis Nash). Hezky se to poslouchá, ale mám z těch nahrávek pocit vykalkulovaného hybridu, nikoli pokusu o fúzi etnického svérázu Moravy (západní kosy Karpatského hudebního oblouku) a jazzu, jak to dokáží přirozeněji se svými kořeny srostlí mnozí jiní (Atzmon, Abou-Khalil, Garcia-Fons, Godard, Trovesi, arabští jazzmani atd.). Album Sinfonietta působí sevřeně a přirozeně, je to jazz se vším všudy, ovlivněný moravskou melodikou, skvěle zahraný. Mimochodem obal: Saudkův akt nad periferijní velkoměstskou krajinou je k pojmu Sinfonietty nesmyslem. Přesto: někdy v osmdesátých letech brněnský výtvarník a performer Tomáš Ruller podnikl na pražském panelovém sídlišti Opatov akci nazvanou 8.8.88, která končila na pomalu zarůstající vyvýšenině ze stavbou vytěženého materiálu. Když jsme se tam s Rullerem na konci putování ocitli, postavil na zem kazeťák a přehrál nám – Janáčka (Glagolskou mši).