Minirecenze: Chuť jazzu tuzemáku /6/

Obraťme se k českému jazzu v jeho všedním životě, na nějž je možno číst v rozhovorech tolik stížností. Po významných generačních nástupech let třicátých, padesátých a sedmdesátých jsme se dočkali na lomu milénií nástupu nejmladších ročníků jazzmanů a jejich publika. Poprvé v dějinách našeho jazzu nastupují začátečníci mající přímý kontakt s děním v celém jazzovém světě. Nejsou odkázáni na přepisování not z magnetofonových nahrávek, mají přístup k nahrávkám jazzové historie, k notovým a studijním materiálům, není pro ně nedostupné vzdělání na slavných hudebních školách, včetně těch v USA. Mají skvělé domácí pedagogy všech generací. Na prahu uměleckých kariér stojí vzdělanější jazzmani, než kdykoliv jindy. Nemusí žebrat u vrátnice Supraphonu, zvuková dokumentace současnosti je pestrá. Nemusí se stát kvůli jazzu exulanty. Hrají běžně po boku zahraničních muzikantů. Nejinak než američtí jazzmani musí shánět živobytí v jiných hudebních žánrech, v pedagogice, v hudební vědě. Ostatně, dát se cestou umění je vždy poutí častých existenčních problémů. Nevelké publikum rodné hroudy ale dokáže být vděčné. Dokazovalo to v průběhu celého prvního století jazzu. Věřím, že s kvalitou se rozšíří řady těch, co jazz pochopí. A časem se snad naleznou i osvícení mecenáši.

Dnešní menu začnu další nahrávkou ,prezidentské‘ série: vychází první polovina lednového dvojkoncertu FRANTIŠEK KOP QUARTET (Multisonic, 2007, 45:04). V té druhé hrál Gera Band (viz minulá runda Tuzemáku), a bohužel, ani na jednom záznamu se neobjevil jejich společný coltraneovský přídavek. Zato si můžeme zopakovat na obou CD týž úvodní proslov hlavy státu. Je to první nahrávka Kopova kvarteta od CD Twinkle (ARTA) po šesti letech, v setrvalém obsazení s elektrickými klávesami Petra Maláska, baskytarou Martina Lehkého a bicí soupravou Pavla ,Badyho‘ Zbořila. Sound kapely vychází ze šťastného období počátků jazzrocku, kdy své soubory počali sestavovat odchovanci Davisovy kapely. Neboli z období čitelných melodií a rytmické živosti, jak v nahrávce skvěle vrcholí v Kopově Sleepwalking Girl. A sóla k tomu vždy tančíval energií nabitý sopránsaxofon, téhož rodu, jako ten Františka Kopa.

11_minirecenze1Novou autorskou desku kytaristy ROMANA POKORNÉHO: HOT JAZZ NEWS (MyRecords, 2007, 75:42) se trochu zdráhám označit vysloveně za jazzovou, protože bych nerad odradil čtenáře rockověji zaměřené. Právě ti by měli po této nahrávce směle sáhnout, aby si, podobně jako moje generace v druhé polovině šedesátých let, mohli užít dobrodružství spojené s tehdejší narůstající instrumentální zdatností rockerských kytaristů, kteří se vydali cestou jazzového improvizátorství. Skvěle šlapající rytmika s baskytarou Stevea Clarka, s bicími Chrise Stanleye a dobově nostalgicky znějícím tónově barevným Fender piánem Jakuba Zomera, tvoří pevnou bigbítovou základnu pro elektrickou kytaru Pokorného, jehož nástroj je sólisticky určující. Ano, ta hudba má v sobě skutečně hodně nostalgie a odkazů na dobu kytaristických výtečníků času zásnub jazzové a rockové hudby, ať už anglické či americké rockové scény. Sóla jsou přehledná, smysluplná, vytvářejí pohodovou atmosféru bez křečovitosti mnohé ,dubové funky‘ hudby posledních let. Hudba Pokorného party je dráždivá obzvláště v pomalých skladbách. Pokud by jazzový purista chtěl něco namítat, ať si sóla kytary či piána poslechne pozorněji.

11_minirecenze2K záznamům koncertního cyklu na Hradě, které přesáhly smysl dokumentu, lze určitě zařadit CD MARCUS PRINTUP & EMIL VIKLICKÝ TRIO (Multisonic, 2007, 58:53). K letité umanutosti Viklického dovést k úspěšné formě syntézu jazzu s hudbou svého moravského srdce a s láskou k Janáčkovi téže krevní skupiny, lze mít námitky pro i proti. Viklický s basistou Františkem Uhlířem a bubeníkem Lacem Troppem patří bezesporu k nejlepším triím, co tuzemský moderní jazz ve své půlstoleté historii zrodil. Dobře je to znát na nahrávkách pořízených při příležitostných spolupracích se zahraničními jazzmany, v posledních letech například s Houbenem, Robinsonem, Ambrosettim. Na těchto nahrávkách však znějí především standardy a Viklického ,moravanství‘ více či méně vystrkuje růžky. Na albu s Marcusem Printupem však dochází k tomu, že tento trumpetista odchovaný v Marsalisově vybroušeném orchestru Lincolnova centra, si melodiku moravského folklóru pašovaného do jazzu Viklickým dokáže podmanit a převést do své new orleanské blue podstaty zcela věrohodně. Nejen v kapelníkových skladbách, dokonce i v tradiční Lásko, bože, lásko, v níž i piáno s rytmikou vyhmátly bluesové vnitřnosti písně. Printup je samozřejmě výtečný i ve dvou standardních špercích, v Hancockově Dolphine Dance či Heymanově Body And Soul.

11_minirecenze3Problematičtější je pro mě další novinka se lvím podílem Emila Viklického, CD GEORGE MRAZ, IVA BITTOVA: MORAVIAN GEMS (Cube-Metier, 2007, 64:43), v níž Jiří Mráz vystřídal Uhlíře, u bicích zůstává Laco Tropp, ale v ohnisku žhne zpěv, výjimečně také housle, Ivy Bittové. Ten problém spočívá v tom, že Bittové experimentálně alternativní pojetí folklóru, na němž staví svoje skutečně originální muzicírování, se neprolíná s úplnou samozřejmostí s idiomatikou jazzové moderny. Přes dokonalost celé hudby ke skutečnému jiskření světů Bittové, moravské tradice a jazzu dochází jen tehdy, když Bittová hledá, a jak je jí dáno, tak nachází, přímější cestu k jazzu, například ve Viklického Přeletěl ftáček, v tradiční Keď som išiel z Pešti s trochou scatu v závěru, lehce naznačenou improvizací v Jabúčku, celkovým podáním písně Išlo dievča pro vodu. Neboli se vzdaluje vlastnímu bytostnému výrazu. Ze čtrnácti skladeb je pět instrumentálních, včetně Viklického zdařilého evergreenu In the Town of Olomouc či oblíbené Bazaličce. Kde se Bittové experimentátorství téměř bezezbytku sejde s jazzem, je v závěru její oblíbený tradiční Věneček a bezeslovným vokálem pojatá Pomluva. Jak říkává detektiv Hercule Poirot, vše sedne, ale něco se mi nezdá.

11_minirecenze4O kvalitativní vydavatelskou úrodu zpestřující náš jazzový jídelníček současnosti se starají pražská vydavatelství Amplión a Animal Music. Dvě novinky druhého z nich vycházejí z naprosto odlišného rance, přesto mají jedno společné. Vnášejí do našeho jazzu zvuk nabízející objevné zážitky v nejvyšší kvalitě. Ten tradičnější najdeme na albu LIBOR ŠMOLDAS TRIO: ON THE PLAYGROUND (Animal Music, 2007, 44:42), na němž došlo k redukci Organic Quartetu varhaníka Ondřeje Pivce na duo, k němuž byl přizván jako třetí na naší scéně už zabydlený bubeník Łukasz Żyta. Vznikla tak ideální sestava pro jeden z nejcharakterističtějších zvuků jazzu šedesátých let tvořený směsí blues, rhythm&blues a swingu, hardbopově kořeněné, čili soul jazz. Z odstupu času se jedná o semeniště četných pozdějších fúzí, až k pop jazzu a funku. V těch historických počátcích však byla tato hudba v rukou vynikajících jazzmanů, a právě tady nacházím slyšitelné inspirace hudby jak Pivcova Organiku, tak Šmoldasova tria. Není divu, že skladbu Funky Piece věnovali přímo jednomu z představitelů oné dávné hudby, kytaristovi Grantu Geenovi (1931–79), s nímž hrávali mladíci jako Yusef Lateef, Boby Hutcherson či Herbie Hancock!

11_minirecenze5Setkání basisty, skladatele a pedagoga Jaromíra Honzáka s kytaristou sice mladým, leč už jazzovým světem protřelým, Davidem Dorůžkou, lze dnes už směle přiřadit ke šťastným okamžikům tuzemského jazzu. Nyní se Dorůžka ocitá jako člen Honzákova kvarteta na CD JAROMÍR HONZÁK QUARTET: A QUESTION TO ALL YOUR ANSWERS (Animal Music, 2007, 53:58). Čtveřici doplňují u Honzáka již zavedení spoluhráči Michał Tokaj na klavír a Fender Rhodes a bubeník Łukasz Żyta. Pro experimentálně do třetího proudu hozenou závěrečnou skladbu Timeless Piece si ale Honzák sestavil zvukově odlišnou sestavu s klarinetem a basklarinetem Tomáše Čisteckého, flétnou Lucie Čistecké a piánem Vojtěcha Procházky z Vertigo Quintetu. Touto tříapůlminutovou skladbou jako by chtěl Honzák testovat ortodoxii místních posluchačů. Pro mě představuje autorův příslib schůzky jeho jazzového komponování se soudobou hudbou – pro což bude těžké najít tuzemského vydavatele. Vlastní kvarteto tvoří svou hudbou atmosféru, v níž vaše duše a srdce přestane vnímat, posloucháte-li hudbu nebo prožíváte-li něco celistvějšího, takže je třeba mluvit o výjimečně povedeném díle bez žánrových souvislostí. Při vší úctě k jazzové tradici, k vývoji této hudby, k mainstreamu, dospělý posluchač (není míněn jeho věk) nutně musí dojít k hudbě přinášející tento druh prožitku. Honzákova alchymie změnila tuzemák ve skvělé víno.

Přidat komentář