Začalo to jazzrockem. Do té doby bývalo přirozené, že skupina se jmenuje podle kapelníka. Hráli s ním his boys či orchestra v éře swingu, případně ,stádo‘ (klarinetisty Woodyho Hermana). Moderní jazz důležitost kapelníka stvrdil, takže tria, kvarteta, kvinteta atd. byla samozřejmě křtěna jeho jménem. Také byl každému hned jasný počet členů. Namítne-li někdo, že jsme mívali neidentifikovatelné S+HQ, je to výjimka daná místem původního působení. Jazzrock přijal za své nazývat kapely originálně podle úzu rockové scény. Třeba Předpověď počasí. Nebo Návrat k nekonečnu. Ale ani v rocku to nebývalo odvždy. V mladém českém jazzu je dnes patrné, že každá kapela musí mít svůj štít. Někdy jsou ta jména slovními hříčkami, samozřejmě anglickými, někdy dokonce tajnými rébusy. Vzhledem k fluktuaci muzikantů, která je přirozená, neboť jednak je třeba hledat partu, co si rozumí, jednak tím lze zakrýt, že se jedná o příležitostné seskupení za účelem ,gigu‘. Pro množství vznikajících názvů už ztrácím přehled. Hledám vysvětlení: Nevyrojily se ještě osobnosti? Jen generační zvyk to být nemůže – vždyť tu máme kvinteto Ondřeje Štveráčka, trio Libora Šmoldase atd… Takže v úvodu o debutech Limited Edition a MED.
Název titulní skladby pianisty Jana Hály pro album Limited Edition: GROOVE ROOTS (Arta/2HP, 2008, 53:46) beru jako upoutávku. Americký pojem groove se často zdůrazňuje tam, kde by posluchače mohl prostý pojem jazz odradit, ba vyděsit. Vždyť jazz je přece dávno mrtev! Ale hudba, která je groovy, to je ono! Naštěstí to neřeší toto šestičlenné kombo a přichází s jazzem plnokrevných bopových sól, s aranžmá tří žesťů téměř zvuku bigbandového a se swingující rytmikou. Hudba vychází z časů, kdy hard bop se začínal ohlížet co dál, bratříček soul směřoval někam k popu, a tak se moderna připravovala na dekádu jazzrocku. Proto mimo Hálova občasného elektrického piána ještě neuslyšíte další elektroniku. Co mě obzvláště potěšilo, že sexteto představuje generační rozpětí od nejmladší po střední či starší (Honza Hála promine), což v přechodné nevraživosti mezi „mladými lvy“ a Velebného dětmi není samozřejmostí. Repertoár alba tvoří pět skladeb Hálových a pět převzatých – právě od muzikantů různých generací, jejichž tvorba je jaderná pro dnešek fusion či funky jazzu: Grolnick (Medianoche), Lins (Island), Nascimento (Don Quixote), Pasqua (Highway 14), Scofield (Charlots). Hálova témata nabízejí sólistům dostatek podnětů, čehož si všichni dosyta užívají, ať už v bopově klusajícím Full House, v tesklivém Tango La Vida, ,horaceovském‘ Josh či v baladické Magic. Samozřejmost, s jakou vás hudba sexteta oslovuje, a těší, dokazuje, že dnešní generace se už jazykem moderního jazzu dokážou skvěle bavit, což právě pro pionýry jazzrocku nebývalo vždy snadné. S Hálou hrají Miroslav Hloucal na trubku, Rostislav Fraš na saxofony, Přemysl Tomšíček na trombon a roky sehrávaná dvojice kontrabasisty Víta Švece s bicími Pavla Razíma.
Zaposlouchat se do úvodní skladby Pro Honzu z debutního alba skupiny MED: DIRTY MOVIE MUSIC (Amplión, 2008, 43:52) znamenalo pro mě návrat do časů, kdy jsme se konečně dočkali. Čeho? Plnění někdejšího snu, aby se v rockové hudbě začalo improvizovat, aby elektrické vybavení bylo zvukově na úrovni, aby byl jazz hlučnější. Čekání na to, až se novot chopí ti nejlepší v Americe a začne se mluvit o jazzrockové fúzi. Dnes už tato fúze má svůj mainstream, který zní vábivě na pomezí obou žánrů, má už své standardy. Posluchačským novicům usnadňuje pouť k jazzu obecně a muzikanti odsud budou hledat vlastní cesty. MED se zatím řadí právě sem, nahrávkou ještě nenaznačuje jaké má vývojové ambice. Hudbu oživuje vokály řadou hostujících zpěváků. Tato přidaná hodnota se mi jeví zanedbatelnou, snad s výjimkou ,mahavishnuovského‘ Období karotky a tomatových džusů přichází s Lenkou Dusilovou a určitě songu Šel pantáta do světa s Michaelem Kubesou. Ten nás vlastním textem, barvou hlasu a přednesem na vlně temného blues přivádí do světa Toma Waitse v niterné osobní zpovědi: Kubesova slova jsou dobře napsanou poezií. Tato věc společně s Blue Since s kytarovým ,methenyovským‘ tématem Miroslava Šmilauera má výraznou atmosféru na rozdíl od rockově předimenzovaných závěrečných dvou skladeb Tajemný prostor plný oblud a Proč je důležité míti v autobuse kinedril. Ty jsou spíše sledem epigonských chorusů bez spojující hudební myšlenky. Základní kvarteto k jinak výborné elektrické i akustické kytaře Šmilauerově dotváří hra na různorodé klávesové nástroje ovládané Viliamem Bérešem, basování Jaryna Janeka a bubnování Martina Kopřivy. Hosty v jednotlivých skladbách jsou saxofonista Jakub Doležal, David Koller s gongem a zpěv Petry Jankové s dvojčlenným Children Virtual Choir.
Jazzmani, jimž je přes šedesát, svá stěžejní léta prožili ve vydavatelském vzduchoprázdnu, v němž se jazz vydával podle procent přisouzených žánru v ročních plánech. Ty nahrazovaly bez hlubšího zájmu o věc pečlivé mapování uměleckého vývoje vůdčích či originálních osobností. Když už se pak tito dostali do studia, nastával problém mezi volbou koncepčního alba nebo kompilací z většinou obsažného umělcova materiálu. Nejvíce alb s koncepcí vznikalo zkraje sedmdesátých let. K takovým patřilo debutní kapelnické album klavíristy Karla Růžičky, dnes vzhledem k aktivitám syna saxofonisty nutno přidat zkratku „St.“ (nar. 1940). Titul zněl Karel Růžička + 9 (Panton 1973). Ač autor nebyl s nahrávkou zcela spokojen, předvedl působivost kompozičního rukopisu a odvahu volby neobvyklých aranžmá pro netypické obsazení. Mezi nahrávkami této generace bývaly trestuhodné mnohaleté pauzy, což zčásti platí i dnes. Novinka Karel Růžička: CESTY (Radioservis, 2008, 60:01) představuje současnost jeho tria s podstatně mladšími spoluhráči, Jozefem Fečem na kontrabas a Radkem Němejcem na bicí soupravu. Nahrávky vznikly pro potřebu rozhlasu v roce 2007 a jsou obohaceny čtyřmi výtečnými sólisty na dechové nástroje. Svůj um předvádějí saxofonisté Rostislav Fraš (tenor) s Davidem Vrobelem (alt) a bratři Tomšíčkové, František (trubka) a Přemysl (trombon). S výjimkou oblíbeného Rollinsova modernistického standardu Oleo jsou na albu jen Růžičkovy skladby. Najdeme mezi nimi i Medové koláčky, které měly premiéru na LP Klávesová konkláva (Supraphon 1978) s Růžičkou, Jonášem a Viklickým. Byl to studiově provedený projekt ze 4. Pražských jazzových dnů 1976 – tam ovšem s názvem Nikomu ani Moog. Skladba patří ke vzácné sortě tuzemských jazzových evergreenů, které byly interpretovány různými sólisty na dalších deskách. Například Jazz Celulou (Mini Jazz Klub č. 21, Panton, 1979). Výběr skladeb pro novinku je nekoncepční, protože vůbec nebere v úvahu, kolikrát a kdy byly některé skladby již vydány. Zmíněné Oleo dokonce rovněž v triu s Fečem už v tomto desetiletí. Růžičkova hra oslovuje především posluchače, kteří se necítí odcizení vprostřed hudební klasiky a dokážou si užít harmonické nápady k autorově melodické lyrice. Skladbami zásobuje už přes čtyřicet let nejvýznamnější jazzové kapely tuzemské scény.
Basista Robert Balzar naopak patří k jazzmanům, kteří si pečlivě hlídají vznik každé své novinky, celistvost od repertoáru přes zvukovou kvalitu až ke grafické podobě vložky – což tentokrát pro poslední položku neplatí. Jeho trio je majákem na naší scéně, který září svou zřejmou vizí, co je pro jazz podstatné, a jenž žádné přechodné bouřlivosti neohrožují. Tato pevnost v jazzové víře vychází z úcty ke kvalitě standardů, z vědomí sounáležitosti s historií jazzu, bez potřeby se vymezovat. Takový vztah pak plodí nápady pro vlastní témata, která vedle evergreenů bez problémů obstojí. Balzar s pianistou Stanislavem Máchou a bubeníkem Jiřím Slavíčkem se takto představují už dlouhá léta. Tentokrát své trio na albu Robert Balzar Trio & John Abercrombie: TALES (Robert Balzar, 2008, 63:54) rozšířili o kytaru hvězdy první velikosti, známé jako prominenta jazzrocku, ale také jako citlivého hráče standardů a výborného skladatele. Též jako kytaristu, který dokáže splynout s duchovní podstatou hraní Charlese Lloyda. I tak překvapí, s jakou mírou vciťování se jeví společná hudba s naším triem. Mimo jednoho standardu je album složeno z pěti skladeb Balzara a čtyř Abercrombieho. Úroveň Balzarových kousků je zde nadprůměrná a vrcholí písní Night. Z Abercrombieho perel připomenu alespoň Just in Tune nahranou poněkud drsněji před deseti lety na stejnojmenném albu ECM.