Minirecenze: Chuť jazzu tuzemáku /9/

Předmluvu věnuji úloze obalu v diskografi i. Dávno tomu, v éře desek 78, ba dlouhou dobu i plastových SP či EP, obaly plnily jediný účel: aby se produkt neodřel. Grafická úprava byla uniformní, někdy inzerovala vydavatele. Změna přichází s LP alby. Obal poskytl plochu jak informacím, tak obrazovému vyjádření. Formát CD sice plochu výrazně zmenšil, grafi ci se s tím však ještě bez problému vyrovnali. Celé edice mají kvalitní výtvarnou tvář. Další miniaturizace znamená ztrátu úplnosti artefaktu tvořeného hudební, grafi ckou a textovou informací. I tak však z CD mizí z vložek texty o muzikantech, poznámky k muzice. Naopak, bobtnají ,děkovačky‘ jak na Grammy. Chápu, že hvězdy prezentaci nepotřebují. Informace lze v nějaké kvalitě najít na internetu. Ale zapomíná se na to, že tyto texty jsou určeny především neinformovanému zájemci u regálu. Domácí produkci by stručné informace, nejlépe dvojjazyčné, chybět neměly. Zásadně u debutů – opak se mi zdá domýšlivostí. Grafi kovi to může narušit vizuální představu, ale to je jeho úkol se s tím vyrovnat, CD nevzniklo kvůli němu. V dnešní nabídce si počtete jen v produktu Cube-Metier.

Zde tenorsaxofonista, jindy též klarinetista a altsaxofonista Jan Štolba, se na české scéně pohybuje už přes třicet let a už dávno vyzrál v osobnost. Štolbova kariéra je stylově rozprostřena, jak dokládá diskografi e, nad jazzovou historií od tradice k moderně, s přidanou hodnotou experimentálnějšího rázu – například s Oldřichem Janotou, s Alanem Vitoušem, nejnověji třeba s Pavlem Hrubým. Jelikož věřím v celistvost člověka po duchovní stránce, jsem přesvědčen, že také jeho aktivity literární, jeho kritické myšlení projevované v recenzích a článcích se úročí ve výsledné podobě jeho hudby. Album KEEP ON WALKING (ARTA/2HP, 2008, 62:34) to dokazuje v plné síle. Nahrávka je sestavena výhradně z jeho hudby, a ta je výborným dokladem funkčnosti dědictví jazzové moderny v těle dnešního jazzu. Muzikantský potomek Dextera Gordona, Sonnyho Stitta, Sonnyho Rollinse, ale také ,baladického‘ období Johna Coltranea, přenáší do našich končin jejich expresivitu s přesvědčivou jistotou. Partu, která v tomto směřování Štolbu podporuje se vší rovnoprávností, tvoří zkušený pianista Vladimír Strnad (slyš vypravěčsky pojaté Tango For Oleg jako jeho vizitku), stále vyhledávanější kontrabasista Jan Greifoner a spolehlivý bubeník Jan Linhart.

2minirecenze1S debutem u nového vydavatele přichází také kytarista Petr Zelenka, jehož první album Mafi osi (Cube-Metier, 2000) poněkud zapadlo, na čemž má podstatný podíl zvukové zpracování. Na rozdíl od tohoto alba s výrazně převažujícími standardy novinka MEMORY FLASH (Animal Music, 2008, 51:38) je záležitostí jednoznačně autorskou. Nahrávka má mezinárodní obsazení, v němž hraje francouzský saxofonista (as, ss) Olivier Zanot, izraelský kontrabasista Yoni Zelnik a bubeník z Kanady Karl Jannuska. Náladu předurčí už úvodní melancholická skladba Hidden Time. Co brzy posluchače napadne, je příbuznost Zelenkovy hudby se stylem Davida Dorůžky. Obzvláště se to projevuje v Prayer (zde s akustickou kytarou), také v Lost Pearl. Inspirační zdroje autor nachází rovněž v orientální melodice, s čímž si dobře vyhraje sólová Zelnikova basa v Infi ltration nebo v Za sedmero horami. Zanotův saxofon je z rodu zvukově laskavých Paula Desmonta, Lee Konitze či Ernie Wattse, častým poslechem ale začíná být jeho lyrismus místy k neunesení. Proti debutu se jedná u Zelenky o zásadní posun ve výrazu a stylu, který nutí pozorně a s potěšením poslouchat. K hudbě zbavené výplňových banalit vznikajících neuhlídanou koncepcí sóla, se nelze postavit jinak, než s otevřenýma ušima. Jsem už teď zvědav na pokračování s českou sestavou, protože má z čeho vybírat spoluhráče.

Pro ,polistopadovou‘ hudbu Luboše Andršta jsou pro mě určující jeho nahrávky Imprints (1992) a Acoustic Set (1996) produkce 2HP, neboť navazují na muzikální plodnost Energitu. Jazzrock, který na přelomu šesté a sedmé dekády provokoval stejnou měrou ortodoxní jazzmany i rockery, se dnes stal jedním z projevů hlavního jazzového proudu. Má své klasiky, své standardy, je zvukomalebný, má blízko k bluesrocku i k funku – to vše z něj činí formu jazzu přijatelnou širšímu publiku. Luboš Andršt patří na našem dvorku k jeho stvořitelům a také k hrstce těch, co posadili laťku kvality na evropskou úroveň. Čerstvé album MOMENT IN TIME (ARTA/ 2HP, 2008, 62:34) představuje šest jeho nových skladeb a reinkarnaci melodického a rytmicky dráždivého Paprsku ranního slunce z LP Energit (1975), zde doplněného houslistickou virtuozitou hostujícího Jana Hrubého. Zvukovou zahuštěností mi původní znění skladby připadá zajímavější. Připomínkou Andrštova vzoru je jediné převzaté téma Binky‘s Beam z prvního alba Johna McLaughlina Extrapolation (1968), tedy ještě času ,londýnské‘ existence, s Johnem Surmanem, Brianem Odgesem a Tonym Oxleyem, před nástupem k Milesi Davisovi. Důležitým příspěvkem hře kvinteta je přítomnost mladého klávesisty Ondřeje Kabrny. Jeho podíl na vyznění iberoamericky laděných skladebje značný. Vzniklo tak například skvělé dílko s názvem Moment in Time hrané Andrštem a Kabrnou akusticky s hostujícím sopránsaxofonem Michala Žáčka.

Pražský Big Band éry sedmdesátých let už několikrát povstal z popela, tentokrát u příležitosti 30. výročí svého založení slaveného roku 2005 v Lucerně. Vzešel z lůna Kontrabandu, který po dlouhá léta udržoval při životě touhu Milana Svobody po orchestraci skladeb svých a rodících se autorů z řad kapely. Aktuální novinku pojmenoval The Best Of Milan Svoboda Prague Big Band: GOOD NEWS (Cube-Metier, 2008, 62:31) a nahrávka vznikla v proslulém karlínském rozhlasovém Studiu A v roce 2007. Ze sedmi skladeb je skutečně jen závěrečná Dobrá zpráva odtamtud novinkou, ostatní jsou z repertoáru Kontrabandu, ale jsou zde ještě starší ze Svobodova rukopisu – oprávněně proslulá Pocta G. E. (Gilu Evansovi, aranžérovi, skladateli a dirigentovi významně se podílejícímu jednak na hudební dráze Milese Davise, jednak na orchestrální moderně a jazzrocku) a rozsáhlejší kompozice Blíženci, obě hrávané už v sedmé dekádě. Svoboda své Best of zdůvodňuje touhou přearanžovat oblíbené skladby pro plnokrevný orchestr zvukově klasického střihu s dnes už bývalými mladými kolegy z Kontrabandu. kteří dozráli v silné jazzové osobnosti, ale také s podporou členů nejstarších verzí PBB (trombonista Svatopluk Košvanec a trumpetista Michal Gera). Zvukovou plnokrevnost zajišťují především dechové sekce: 4 trubky, 3 trombony a 5 saxofonů. Existenci takto pojatého alba opravňují právě aranžérské novinky, v bookletu o nich píše sám Svoboda. Výsledek je velmi zdařilý a po stránce hudební se PBB může poměřovat i tak zásadním orchestrem, jakým byl Thad Jones – Mel Lewis Orchestra (1965–78) jehož kariéra moderního big bandu vrcholila právě v době, kdy PBB rostl k dospělosti.

2minirecenze2Na závěr si nechám lahůdku, kterak si završení apetitu žádá: VERTIGO QUINTET & DOROTA BAROVÁ (Animal Music, 2008, 57:29). Už od sedmdesátých let je pojem fúze natolik nadužívaný, že ztratil jakýkoli rozlišovací význam. Ten původní spočíval v jazzovém otvírání se soudobým proudům populární hudby (rocku, soulu) či etnické hudbě (v počátcích hlavně africké – logicky, a orientální). Ale snahám o spojení jazzového hraní s kompozičními postupy vážné hudby (především 19. a 20. století), se v páté dekádě začalo říkat third stream music, česky třetí proud. S dnešním hudebním vzděláním mladých muzikantů tyto skladatelsko- interpretační postupy už patří k samozřejmé výbavě, zdaleka ne jen experimentální scény. Takže vlastně nevím, proč se spousta muziky, například ,sound ECM‘, neoznačuje prostě současnou verzí třetího proudu. Mluvím o tom proto, že mnoho hudby Vertigo Quintetu se v hraniční oblasti tohoto proudu pohybuje. Obzvláště příspěvky pianisty Vojtěcha Procházky. Vím, že to muzikanti nemají rádi, nechtějí být svazováni ,škatulkováním‘, ale v rámci hodnotových informací, muzikologické kategorizace, je to potřebné. Pozoruhodné je Em Outra Parte saxofonisty Marcela Bárty, emocemi nabitá skladba, v níž dostanou dost prostoru Procházkův klavír a především trubačsky jiskřivé, až žhavé sólo Oskara Töröka. Přínos Doroty Barové je spíše ve vokálních linkách, než ve zpívaných vlastních textech či v hraní na violoncello. Například v Bártově Nahoru v kontrastu s tenorsaxofonem autora, který se zvukem – byť v pomalé skladbě, došplhá v kontrapunktu k vokálu až k free stylizovaným výškám a přefukům. Pětici Vertigo se nejen daří, ale jsou na naší scéně nezaměnitelní.

Přidat komentář