Minirecenze: Chuť jazzu tuzemáku /IV/

Úvodem konstatování tristní, leč skutečné: Vertigo Quintet po získání ceny Anděla za jazzovou nahrávku roku 2005 nedostal po několik následných měsíců žádnou nabídku k vystoupení. Není to jen zřejmá zpráva o postavení jazzu v naší kultuře, ale také o ceně cen v dnešní inflaci cen. Ač pamětník předlistopadových desetiletí může nabýt mylného přesvědčení, že jazzové kluby, koncerty, festivaly (byť jednodenní), nahrávky, mladé kapely, ba i big bandy, řada talentovaných muzikantů, znamenají nabývání významu jazzu na domácí scéně, stručně dopovězeno, není tomu tak. Část nejmladšího publika dezorientovaně považuje za jazz vše, co se hlásí k ,funky‘ nebo k ,fusion‘. Oficiálním ,strukturám‘ zase končí vědomosti o jazzu u Jiřího Stivína a jeho umu improvizace na téma Davida a Goliáše. Zjeví-li se jazz přemýšlející co a jak vyjádřit, který by dokonce mohl obstát na mezinárodní scéně, je nadále po příležitostném poklepání po ramenou odsunut do kouta a ponechán svému osudu.

2_07_Chut_jazzu_tuzemaku1Tyto úvahy se mi honí hlavou, když poslouchám druhé, tentokrát živě nahrané album Vertigo Quintet: LIVE U STARÉ PANÍ (Amplión, 2006, 71:23). Kdo prozřetelně vlastníte ,andělské‘ album z roku 2005, nenechte se mýlit, že ze sedmi titulů se tři opakují (Dalasi kontrabasisty Rastislava Uhríka, Rozprávka pianisty Vojtěcha Procházky, El’ga trumpetisty Oskara Töröka). Naopak, právě ty jsou nejlepším dokladem hudby co a jak vyjadřovat, zabývající se tímto procesem v průběhu času, nikoliv uzavřeně. Toto je totiž pravdivá výsada jazzového hraní, k němuž vývoj žánru dospěl v průběhu prvního půlstoletí své existence. Nové věci napsali Török, bubeník Daniel Šoltis a saxofonista, basklarinetista, Marcel Bárta. Velmi citlivě zvuk ozvláštnil ve dvou skladbách Vladan Malinjak String Quartet a v El‘ga nezaměnitelným vokálem Lenka Dusilová. Hudba Vertigo Quintetu zaměřením tíhne ke zrání odrůdy vzešlé časem z originality skandinávských a polských jazzmanů: hudby soustředěné dospělé duše, v níž se přetavují i vzdálené hudební inspirace – zde ozvěny našich dávných putování po Orientu a Balkánu. Kořeny však vnímám v bělošské avantgardě amerického jazzu přelomu 50. a 60. let poučené moderní vážnou hudbou – náhodně zmiňuji Giuffryho trio s Paulem Bleyem a Stevem Swallowem roku 1961.

2_07_Chut_jazzu_tuzemaku2Myslím si, že připomínání životních jubileí Jaroslava Ježka recyklací jeho ,osvobozených‘ písňových skladeb by jazzmani měli přenechat populárnějším formám prezentace a Ježkovu tvorbu samu poctít spíše ukázkami své nejsoučasnější tvorby, která by byla natolik v úrovni svého času, jak moderně zněla vážná i swingová hudba jím psaná. Album JAROSLAV JEŽEK 100 (Multisonic, edice Jazz na Hradě, 2006, 44:36) ale naznačuje, podobně jako premiérový koncert Rudolfinum Jazz Orchestra 19. 12. 2007, že lze vyjít na půl cesty mezi požadavkem piety a snahou o autorský přístup docela úspěšně. Především to platí o Pocket Bandu Petra Kořínka, kontrabasové hvězdy sedmdesátých let, zde kapelníka a pianisty. Stejnou měrou to platí o přístupu Kořínkova někdejšího kolegy z Celuly a JOČR, pianisty Karla Růžičky, jeho úpravě tématu Když jsem kytici vázala, v podání orchestru konzervatoře J. Ježka, s řadou aranžérských potěšení a vynikajícími sólovými vstupy piána. Úspěšně se předvedlo i vokální kvinteto Dobrý večer, přestože – co se týče stylovosti – už bylo na tomto poli v historii jazzu během dvacátého století vše vyzkoušeno, takže určitá výrazová omezení nutno brát jako danou věc.

2_07_Chut_jazzu_tuzemaku3Jednoho večera hradeckého festivalu JGT v roce 2004 jsem pospíchal o přestávce do předsálí za zvukem dobře a dravě hrajícího altsaxofonu – a tak jsem poznal kvinteto Work In Progress a jejich sólistku Helenu Markovou. Ta byla společně s bubeníkem Tomášem Hobzekem zakladatelkou souboru v roce 2002. Kapela rozhodla nečekat na pozdní zájem vydavatelů a vydala si loni sama své představovací album BACK HOME (Work in Progress, studio Acusticus v Plzni, 2005, 45:33). Členy kapely jsou muzikanti se zkušenostmi hraní v různých stylových oblastech, vzešli z dnes kvalitního podhoubí jazzové Plzně a zdomácněli i na pražské klubové scéně. Repertoár nahrávky je ryze autorský, s převahou skladeb Heleny Markové, která je od počátku doslova dvorní skladatelkou kapely. Hraje na sopránsaxofon a altsaxofon, a v duetech, skladatelsky i sólově ji doplňuje tenorsaxofonista Jakub Doležal. Na kontrabas hraje Vladimír Ekrt, klavíristou je Viliam Béreš – na albu ,soulovost‘ celé hudby podtrhne v úvodu a na závěr ještě hrou na varhany. Zvuk skupiny je akustický. Muzikou připomínají to nejlepší z počátků ještě ne zcela elektrifikovaného jazzrocku, nebo spíše tomu, co předcházelo v rámci pozdního hard bopu a soul jazzu. Vzornou ukázkou je například Markové Catch, její sólo na sopránku s ostinátem klavíru je strhující. A Marková nás ani nenechá vydechnout následující, opět vlastní skladbou Five Fourage, pro změnu s altkou, a dialogem s tenorem. Radost poslouchat!

2_07_Chut_jazzu_tuzemaku4Album Štěpán Markovič: SAXTET (Multisonic, edice Jazz na Hradě, 2006, 59:41) přiměje k pozornosti jazzového gurmána hned úvodní baladickou skladbou od pianisty Billa Evanse Time Remembered. Piáno Luboše Šrámka a tenorsaxofon lídra Štěpána Markoviče si pohrávají s lyrickým tématem, hlasová ,mužnost‘ tenorsaxofonu jen podtrhuje, proč zrovna tento nástroj svým rozsahem a barvou tónu hraje tak významnou úlohu v jazzové hudbě. V následující Morning Star Ramona Rickera se pětice saxofonů už zaleskne v celém svém spektru. Vedle Markoviče další tenorový hlas patří Rostislavu Frašovi, sekční altsaxofony ovládají David Vrobel a Marcel Bárta, nejhutnější a nejhlubší hlas barytonsaxofonu má na starosti Kateřina Stupková. Při těchto saxofonových hodech není divu, že je zde dvakrát zastoupen repertoár Joe Hendersona, pokračovatele vývojové větve moderního jazzu po Sonnym Rollinsovi, který prošel i free jazzem (Inner Urge, Black Narcisus) a dvakrát také nezpochybnitelný Wayne Shorter (Footprints, Witch Hunt). Saxofonový sound Markovičova Saxteta vedle Šrámkova klavíru podporují bubeník Daniel Šoltis s kontrabasistou Jurajem Griglákem a kytaristou Matúšem Jakabčicem. Ve skladbě Shorterova spolupodílníka na úspěších Milese Davise, pianisty Herbieho Hancocka Dolphin Dance, se zaskví uprostřed orgií saxofonové polyfonie Šrámkovo sólo. Překvapující je zde poměrně skromná úloha výtečného kytaristy Jakabčice. Kapela ve vlastních i prověřených převzatých aranžmá zní často bigbandově, saxofonisté zde mají hlavní sóla a patří k významným osobnostem našeho současného jazzu. Že k nim patří vedle kapelníka Markoviče také zcela nadprůměrný altsaxofonista a sopránsaxofonista Marcel Bárta, tuto pravdu jen zvýrazňuje.

2_07_Chut_jazzu_tuzemaku5Nahrávka skvělé zpěvačky Eleny Suchánkové s jejím už deset let funkčním komorním souborem Jocose Jazz je dokladem toho, proč často zlehčovaně zmiňovaný ,klubový‘ jazzový mainstream je skutečnou krví jazzové hudby: Z hudby čiší radost z hraní, umění hutných sólových miniatur, úcta ke standardům, která je stejně logická, jako naše přirozené uznávání všeho podstatného v hudbě minulosti. Mluvit o postavení jednotlivých hudebníků v našem jazzu současnosti je zbytečné. Kytarista Mirek Linka, vibrafonista Radek Krampl, kontrabasista Petr Dvorský, bubeník Branko Križek i hostující trumpetista Juraj Bartoš v dokonalém souznění s hlasem zpěvačky způsobili, že album ELENA SUCHÁNKOVÁ & JOCOSE JAZZ (Multisonic, edice Jazz na Hradě, 2006, 60:19) se přiřadilo k nejzdařilejším aktualitám dokládajícím vitalitu našeho jazzu. Repertoár alba, zdánlivě různorodý – od harlemského skladatele evergreenů Fatse Wallera (Honeysuckle Rose), přes revuálního skladatele třicátých let Jimmyho McHugha (Exactly Like You) či klasika jazzové moderny Horace Silvera (Song For My Father), až k moravské či slovenské lidové písni, sjednocuje cit pro latinoamerickou hudbu, pro swing a bluesovou náladu. Dokonale to představuje ,fúze‘ moravské písně Ej padá, padá rosička s How Insensitive brazilského kytarového a písňového barda A. C. Jobima. Bartošova trubka s Kramplovým vibrafonem a s lehce pulzující rytmikou prosvěcovanou popěvováním kytary Mirka Linky, tvoří k Suchánkové zpěvu doslova křehký zvukový doprovod. Závěrečné soulově laděné Save Your Love For Me (B. Johnson) dokládá, že i rytmicky energický jazz lze skvěle zahrát bez elektronické podpory rytmické baterie. Jde jen o vnímavost příjemce.

Přidat komentář