Kolekce kompaktů, které na svém Emanemu vydal v roce 2007 Martin Davidson, je – ostatně jako tomu bylo i řadu let předtím – naprosto vyrovnaná, různorodá a překvapivá. Zachycuje minulé i současné extravagance známých anglických improvizátorů, ale nezpěčuje se do jejich okruhu přivádět ani zatím méně známé hudebníky, čímž rozšiřuje akční rádius zcela ojedinělé londýnské scény.
Hned hráč na bambusové flétny (druhdy multiinstrumentalista a průkopník neobvyklých hudebních spřežení, jako byly Alterations se Stevem Beresfordem) Terry Day nás na zcela neobvyklém a vzrušujícím albu 2006 DUOS (4137, 76:59) přímo zahltí nejkrkolomnějšími zákruty souhry s pěti partnery, s nimiž od dubna do září 2006 vystoupil na různých festivalech. Známe dlouhou řadu desek, které profitují z dialogů protagonisty s dalším muzikantem, jenomže to, co se odehrává na těchto záznamech, je neslýchané, provokující, ale zároveň osvěžující. Není divu, protože Dayovými partnery tu jsou hráči takového kalibru, jako je zvídavě hledačská violistka Charlotte Hug, do své harfy až neharfenicky vhloubený Rhodri Davies, vokální fanatik Phil Minton, který si tu našel opět jinou hlasovou dimenzi, brutální violoncellistka Hannah Marshall a své kytary se jemně, a přitom s vervou dotýkající John Russell. Day, ročník 1940, který byl proslulý i svojí spoluprací s London Improvisers Orchestra (vedle dalších seskupení), se musel pro nemoc odloučit od koncertních pódií v letech 1987 až 2000. Přítomné album ho ovšem nachází nejenom v plné síle, ale i s udivující nápaditostí, s jakou reaguje na tak odlišné spoluhráče, které jsem tu vyjmenoval.
Právě poslednímu jmenovanému, kytaristovi Johnu Russellovi (ročník 1954) patří album ANALEKTA (4138, 78:17), nahrané většinou při vystoupeních v rámci série Mopomoso (Modernism, post-modernism, so what?). Russell se vyznal, že si zvolil umění improvizace jako nejlepší cestu k propojení intelektuálního a intuitivního způsobu hry s kreativním přístupem, vznikajícím ze specifičnosti času a místa. Na Emanemu se Russell už dávno zabydlel jako sólista i jako člen velkých i menších uskupení, na tomto albu prostřídává tři dueta (s tenorsaxofonistou Garrym Toddem, trumpetistou Henrym Lowtherem a sopránsaxofonistou Chefem Alonsem), závěrečná exkurze ho pak svede dohromady s osmi hudebníky, vystupujícími s pojmenováním Quaqua, z nichž jmenuji alespoň houslistu Philippa Wachsmanna a (v tomto případě) elektronika a hráče na objekty Steva Beresforda. Russell není výbojný, náruživý nebo okatě se prosazující, jeho doménou je spíše niterná hra, jemná, přemýšlivá, nicméně důrazná a perfektní.
V živé paměti stále máme kompakt Mouthfull of Ectasy z roku 1996 (na značce Victo), na kterém Phil Minton (ročník 1940) se svým kvartetem improvizoval in margine novely Jamese Joyce Finnegans Wake. Od té doby se porůznu se svými partnery střetával, všichni čtyři – tedy Minton, saxofonista John Butcher, pianista Veryan Weston a perkusista Roger Turner – se však setkali ve studiu až o deset let později a nahráli tu brilantní album SLUR (4140, 50:20). Tentokrát Minton nepěje, používá svého hlasu jako hudebního nástroje, a je třeba přiznat, že jeho škála od nářku přes brumlání, reptání, křik, výskání, hulákání, houkání, ječení, vřeště ní atd. je věru úctyhodná a nikoho neponechává na pochybách, že tento vokální bouřlivák se neproducíruje, nýbrž volí témbr a styl, jaký je nejpříhodnější pro ten či onen moment souhry se třemi vynikajícími sólisty, kteří se sobě vzájemně podřizují, přitom však zůstávají na výsluní posluchačské pozornosti i jako jedinci.
Jeden z nich je členem seskupení, které se nazvalo Trio of Uncertainty a které na Emanemu zabodovalo s albem UNLOCKED (41041, 60:43). Je to pianista Veryan Weston (ročník 1950), neustále se pídící po nečekaných možnostech volby hledačské souhry. Tentokrát se ocitl v ženské společnosti a svědčí to jak jemu, tak jeho partnerkám, kterými tu jsou japonská houslistka Satako Fukuda a londýnská violoncellistka Hannah Marshall. Deset improvizací, nahraných studiově, tu s nonšalancí prostřídává jímavost, zahloubanost, útočnost, přemítavost, uhrančivost, hravost i zasněnost. Základem je komorní ladění, ale křtěné spontánností, posvěcenou chvílí vzniku a využívající očividně prvků, jako je exponování a posloupnost komprovizace, melodičnost, harmoničnost i hudební protipólovost. Ale Weston patří k umělcům, kteří se ,dohodnou‘ s jakýmkolihráčem – ovšem pouze v tom případě, jde-li o vyhraněnou osobnost (viz jeho vystoupení s Jonem Rosem při jednom z festivalů Alternativa Praha). A vyhraněné osobnosti ty dvě dámy skutečně jsou. Jenom na okraj k té v názvu tria inzerované nejistotě: ta zde neplatí ani náhodou!
Následuje další z Mintonových kolegů – John Butcher (ročník 1954) s tenorem i sopránkou sólově na albu THE GEOMETRY OF SENTIMENT (4142, 59:37). Kupit pro Butchera superlativy je dnes už skoro nadbytečné. Postačí zjiště ní, že jde o jednoho z nejvyhraněnějších soudobých saxofonistů, jací na této planetě existují. O tom podává jednoznačné svědectví i tato exhibice, posbíraná z jeho exkurzí po koncertních pódiích nejenom v domovském Londýně, ale i v Japonsku, Francii a Německu. Butcherovo čarování se zvukem saxofonů, s maximálním využíváním jejich zvukové kompetence, variabilnost přístupů (dopovaná občas amplifikováním nástroje či zpětnou vazbou), je skutečně sugestivní, kompaktní, napínavé, precizní, křišťálově čisté i zase nahloučené, využívající prostoru, echa a podobně (viz závěrečnou Trägerfrequenz z oberhausenského plynojemu). Kdo podstoupí tuto výpravu, bude odměněn variabilností jednotlivých akcí a čelí mému podezření, že se k Butcherově muzikální geometrii bude až umíněně znovu navracet.
Hudební protinožci se nemusejí míjet, naopak jsou někdy až posedlí touhou vyzkoušet si, jak může fungovat právě jejich setkání, protože milují neotřelosti a kuriozity a činí jim nezměrné potěšení zaplétat se do souhry, s níž by si neimprovizátoři absolutně nevěděli rady. Takový je jak kytarista Elliott Sharp, tak violistka Charlotte Hug. Jejich společný projekt PI:K (4143, 57:24) je rozlomen do dvou částí. Ta první, studiová, je akustická a „plavovlasá exploze zvuku a energie“ (Sharpova charakteristika violistky) a „intenzivní chrlič idejí“ (violistčina charakteristika Sharpa) tu nabízejí nejroztodivnější šance souhry, protihry, mimohry, jakou je vůbec možno vymyslet. Ta druhá, koncertní, je elektronická, což ještě více zdůrazní antipódní rešerše badatelských hokuspokusů této dvojice.
Tato naše krásná planeta je v tomto okamžiku v hrozném stavu. Hudebníci a umělci mohou být nápomocni k tomu, aby ji učinili pro lidi lepší. Což neznamená, že by pro ně měli hrát hloupé písničky. Toto stanovisko jednoho z nejpozoruhodnějších světových trombonistů druhé poloviny dvacátého století Paula Rutherforda (1940–2007) bychom spolupodepsali asi všichni, komu je blízká jiná hudba a naopak neblízké popové zpotvořeninky, jimiž nás denně krmí převážná část rozhlasových stanic. Když Davidson zařadil do plánu své edice album SOLO IN BERLIN 1975 (4144, 75:15), vracející se k nevydaným záznamům koncertů v Berlíně, netušil zřejmě, že jeho vydání se už Rutherford nedočká. Odešel do hudebního nebe 5. srpna 2007 a my si tak jeho vzácné umění můžeme pouze připomínat z desek. A zrovna jeho sólové exhibice na tomto návratu do poloviny sedmdesátých let minulého století jsou inovativní, imaginativní, znepokojivé a kreativní. Davidson má pravdu, když tohoto trombonistu z uměleckého hlediska staví do jedné řady s Derekem Baileyem a Evanem Parkerem, ve svém hudebním oboru byl skutečně nezaměnitelný, a přestože zajímavých trombonistů jsme už slyšeli víc, jeho osobitost je průkazná. (Inspiroval svojí multifónií i Alberta Mangelsdorffa). Vždy znovu si uvědomujeme, jak důsažná je variabilní tónová rozloha, kterou dokáže vyloudit ze svého nástroje, jak dokáže zacházet s prodlevou, s dusítkem nebo dokonce s klavírem, který aktivuje pomocí trombónu. Prostě Rutherford patří jako zřetelný fenomén mezi plejádu velkých improvizátorů, které nám přineslo dvacáté století.
Velice poklidnou improvizaci na neamplifikované španělské kytary můžeme poslouchat na takto pojmenovaném albu: TWO SPANISH GUITARS (4145, 75:34). Souhra Pascala Marzana a Rogera Smithe na něm je senzitivní, komponuje fragmentární prvky do nové melodičnosti, oba hráči jsou filigránští i dynamičtí. Přitom pocházejí ze zcela různých hudebních kruhů – Marzan se pohybuje víc mezi folkem a klasikou, Smith vyšel ze Spontánního hudebního souboru Johna Stevense, ale to nic nemění na tom, že okamžitě našli společný způsob vyjádření. Jejich kontakt se datuje od kytarové pocty Dereku Baileymu, která se konala po jeho smrti (v prosinci 2005) v Paříží, kam právě Marzan Smithe pozval jako zástupce anglické improvizátorské scény. Tyto nahrávky však vznikly později – mezi zářím 2006 a květnem 2007, a to ve Smithově domě v severním Londýně. Ian Vickers v doprovodném textu k CD dokládá, že způsob kombinace obou hráčů může být chápán jako hazardní, nicméně výsledek je nádherný.