Leo Records mají sice své sídlo ve Velké Británii, ale jejich produkce je otevřena celému světu a právě díky tomu se k posluchačům dostávají nahrávky renomovaných i začínajících umělců, které by jinde neměly šanci. Příkladem jejich kosmopolitnosti a snahy o mapování nových výbojů je i letošní říjnová kolekce.
Americký skladatel a saxofonista Anthony Braxton je neuvěřitelně plodná osobnost, přesto je každé jeho nové dílo vždy objevitelské a překvapující. To pochopitelně platí i o kompozici číslo 367b, která vyšla na CD ANTHONY BRAXTON QUARTET (MOSCOW) 2008. Sedmdesátiminutový opus je nabitý spoustou nápadů a kvarteto zde občas zní jako mohutné těleso, jindy se zase uchyluje ke komornějšímu zvuku. Braxton má sice někdy sklon
k určitému akademismu, ale tentokrát je až překvapivě lyrický, což ovšem nevylučuje ani lehce kakofonické pasáže. Souputníky se mu tentokrát stali hráč na nejrůznější trumpetové nástroje Taylor Ho Bynum a dvě mladičké hudebnice – fagotistka Katherine Young a kytaristka Mary Halvorson. Posledně jmenovaná je přes svůj věk nadmíru vyzrálou hráčkou a dokáže být velice jemná a na druhou stranu se umí do svého nástroje i pořádně opřít. Celkově je zde cítit radost ze hry, přes svou náročnost je to svěží skladba, kterou si všichni muzikanti užívají a to se jednoznačně přenáší i na posluchače.
Trio Lapslap, které má své domovské sídlo ve skotském Edinburghu, na své prvotině ITCH (s výstižným podtitulem 10 improvisations for instruments and live electronics) předvádí skutečně pozoruhodné spojení klasických nástrojů a počítačové techniky. Michael Edwards je někdejším obdivovatelem heavy metalu i Beethovena a studentem hry na hoboj, ale v této formaci exceluje zejména na tenorsaxofon. Doménou 
Martina Parkera jsou především počítače, ale dokáže si vystřihnout i skvělý part na lesní roh. Pianistka Karin Schistek má za sebou klasické hudební vzdělání i řadu zkušeností s volnou improvizací a dokáže obojí dokonale kombinovat. Vše tady funguje v dokonalém souladu. Elektronická část není chladně odlidštěná, ale podtrhuje sílu ,obyčejných‘ nástrojů. Až industriální prvky se mísí s jazzůvkami a avantgardními vážnohudebními momenty. Vše navíc podtrhuje dokonalý zvuk, který využívá možnosti koncertní haly Reid. A navíc zde nechybí i jakýsi podprahový humor, což dokumentuje zejména závěrečná improvizace s názvem Rhapsody In Light Yellow.
Německý bigband The Dorf vedený skladatelem Janem Klarem má proměnlivou sestavu, která čítá od patnácti do pětadvaceti muzikantů. Jejich domovskou scénou je jazzový klub Domicil v Dortmundu. Sami o sobě prohlašují, že jsou tvrdí, syroví a plni zábavy. Je to tak trochu jazzrock, a přesto to není jazzrock. Kapela sice hraje určitou variantu fusion, ale na jednu stranu se dá těžko přirovnat k něčemu jinému, na druhou stranu jsou tu cítit určitá klišé. Jejich eponymní debut asi stěží dokáže postihnout atmosféru živých vystoupení. Ten potenciál je tam cítit a díky bohatému nástrojovému obsazení je skutečně co poslouchat, ale přece jen by to spíš chtělo navštívit zmiňovaný klub. Právě proto je zde pravděpodobně zařazen i patnáctiminutový videobonus.
Výtvarnice a básnířka Lena Sedykh žije v Moskvě, ale její aktivity dosahují daleko za hranice její vlasti. V roce 2007 publikovala knihu svých obrazů MAGIC LETTERS, kterou doplnila dopisy vysvětlujícími vznik jednotlivých děl. Přesto tu chyběl jakýsi třetí element, a proto se rozhodla dát publikaci další rozměr v podobě hudebního doprovodu. Protože sama neovládá žádný nástroj, přizvala ke spolupráci pianistu Alexeye Lapina, a ten pro ni sestavil mezinárodní kapelu, která se pokusila atmosféru jejích pláten vyjádřit v čistě muzikální rovině. Lena zde sice občas vstupuje pološeptanými úryvky ze svých dopisů, ale převažuje instrumentální stránka. Autorka věnovala svou knihu dětem, které jednou dospějí a dospělým, kteří v sobě mají stále kus dítěte. V bookletu máme možnost se seznámit s pěti jejími plátny, která v sobě mají velkou imaginativnost a určité pohádkové prvky. Přesto mám pocit, že je v nich určitý rozpor a pro dětskou duši mohou být příliš složitá a pro dospělé příliš naivní. Hudba samotná pak rozhodně není adekvátní pro malé posluchače. Je v ní mnohem víc temnoty než v přebarvených Leniných obrazech. Tudíž se záměr asi úplně nepodařil a CD je potřeba vnímat jako samostatnou věc. Kromě klavíru zde dominuje trubka Vitalyho Zaitseva a svůj půvab mají i party americké flétnistky Helen Blendsoe a basklarinetisty Nikolaie Rubanova. Rytmická sekce je upozaděna a vlastně nehraje svou typickou roli. Pro české posluchače může být zajímavé, že zde na (téměř neslyšitelné) bicí hraje Marcus Godwyn, který se svého času pohyboval na pražské alternativní scéně.
Každý nový počin francouzské kontrabasistky Joelle Leandre je významnou událostí. Na albu KOR nahraném v Olympic Cafe v Paříži je jejím partnerem hráč na nejrůznější dechové nástroje Akosh S. (vlastním jménem Szelevenyi Akos). Ten zde vlastně hraje prim a Joelle je tak trochu v pozadí. Jenomže bez jejích basových poryvů by to zkrátka a dobře nebylo ono. Jsme opět svědky kongeniálního souznění, které má svou specifickou dynamiku a může bouřit nebo vzývat mantry. Sedm bezejmenných skladeb má svou vlastní magii a poetiku. Glenn Astarita ve svém sleevnote k albu říká, že zde cítí surrealismus Salvadora Dalího či Rembrantův šerosvit. A právě o tom to celé je.