Německé značky ACT Music + Vision a Intuition a francouzský Dreyfus Jazz nejsou na českém trhu (díky distribuci 2HP Production) něco neznámého: víme, že od nich můžeme čekat většinou solidní jazzovou hudbu, že občas zabrousí do jiných hudebních hájemství, že však nebudou příliš experimentovat ani nadměrně překvapovat. Nelze je samozřejmě řadit do jedné škatulky; výběr interpretů má v každém z těchto labelů jiné zákonitosti a počítá i s jiným publikem.
Řekl bych, že mnichovský ACT je z nich nejvíc zaměřený na současné dění v jazzu včetně mapování mladší generace německých hudebníků. Týká se to především edice Piano Works, jejíž sedmé album právě vyšlo. Je to HEXENTANZ (ACT 9756, 52:34), které nahrál Michael Wollny. Nedejte se zmást názvem: spíše než o tanec čarodějnic tu jde o romanticky laděné ohlasy Franze Schuberta (viz čtyřdílnou kompozici Schubertiade), o trojí poklonu skladatelce Björk a o ústřední pětivětou suitu Hexentanz, jejíž závěrečné dvě části nicméně poklid opouštějí a vyznívají spíše jako hudební doprovod k nerealizovanému filmu z Transylvánie. Sám Wollny nazývá svoji hudbu ,gothickou‘, což označuje spíše její zádumčivost a pošmournost, nikoli útočnost. Každopádně se nám tu představuje výrazný interpret, mající mnohem blíže ke komorní hudbě nežli k jazzu.
Vibrafonista Christopher Dell se naopak obrací do minulosti průhledem odkazu druhdy velice populárního skladatele Berta Kaempferta (porovnávaného s Kurtem Weillem či Hannsem Eislerem) a titul CD to říká jasně: THE WORLD WE KNEW (ACT 9449, 56:57). Kaempfertovy songy zaranžoval pro sextet, do něhož přizval i kytaristu Ladiho Geislera (účastníka a pamětníka původních nahrávek z anno dazumal), aniž narušil jejich potencionální hitovost (viz Strangers In The Night). Jde o příjemný poslech, nic víc, ale ani nic méně.
A hned další opus pro pamětníky. Jste-li jimi, pak vám určitě nezůstalo utajeno jméno Mahavishnu Orchestra. K jeho repertoáru se totiž vrací mladý Radio String Quartet s albem CELEBRATING THE MAHAVISHNU ORCHESTRA (ACT 9462, 66:05), obsahujícím 14 skladeb Johna McLaughlina. Na první pohled poněkud potřeštěná myšlenka převádět 35 let staré záležitosti elektrického fusion-souboru do polohy smyčcového kvartetu, ale na první poslech poznáte, že to funguje. Vídeňané střídají vehementně polohy od razance po vláčnost, dodávají předlohám zbrusu novou identitu a dosahují i podobné přitahující (nebo i přitažlivé?) atmosféry. Není divu, že sám McLaughlin jejich přístup zhodnotil slovy: „Byl jsem od prvního tónu fascinován…“ (takže tu nejde o střet zájmů).
Smyčce najdeme i na projektu SHREEFPUNK PLUS STRINGS (ACT 9657, 55:48) ještě mladšího trumpetisty a hráče na křídlovku Matthiase Schriefla. Je mu teprve pětadvacet, ale jeho devět proměnlivých skladeb v aranžmá pro dvojkvartet vykazuje nápaditost, vynalézavost a smysl pro nevtíravý humor. Můžeme to shodně s textem na přebalu CD označit jako „prabavorskou jazzovou komedii“, ale to je pouze jedna stránka tohoto přístupu. Ta druhá je kuráž nejít vyšlapanou cestičkou.
Dá-li si někdo do titulu alba označení blues, pak je vymalováno. Ovšem i tradici lze podat ne úplně tradičně, jestliže se ve studiu sejdou mistři svých nástrojů: německý saxofonista Christof Lauer, francouzský hráč na tubu a serpent Michel Godard a anglický bubeník a pianista Gary Husband. Čímž je řečeno, že toto mezinárodní trio na kompaktu BLUES IN MIND (ACT 9446, 56:59) má blues v krvi, ale ve svých kompo-zicích je variují na jedenáct způsobů – přesně tolik pregnantních záležitostí tu najdeme. A tuba tvrdí muziku…
Jemnost, zamyšlenost (nebo spíše přemýšlivost?), koncentrovanost, baladičnost – to jsou základní znaky hry i skladatelského umění pianisty Erica Watsona na desce JADED ANGELS (ACT 9452, 51:34). V tomto směřování jsou mu vydatnými pomocníky basista Peter Herbert a bubeník Christophe Marguet. Ověříte si, že melancholická hudba může být lékem na melancholii a že subtilnost a zdánlivá nevzrušivost podání může působit docela vehementně.
K mladé generaci německých jazzových hráčů můžeme přičíst i sextet, vedený klavíristou Carstenem Daerrem a saxofonistou Danielem Erdmannem (ostatně to potvrzuje i podtisk na titulní straně: young generation jazz). Svůj projekt nazvali BERLIN CALLING (ACT 9656, 52:34), takže hledáme, co je k německé metropoli vábí. Spíše než v jejich vlastních skladbách bych onoho kýženého genia loci shledával u vypůjčeného Kurta Weilla (Alabama Song), přetvořeného, nicméně průkaznějšího nežli lokálně nezařaditelné pokusy jednotlivých hráčů. Ale jsou tu i výjimky: Erdmannovo I Love Lörts a Dauerrova Blume in Asphalt.
Do jazzové historie už dnes patří nahrávka z pařížského studia s vročením 1992, kdy se tu potkali dva tenoři: Steve Grossman a jeho starší kolega Harold Land (který zemřel v roce 2001). Sedm položek z tohoto ryze jazzového setkání najdeme na albu I’M CONFESSIN’ (Dreyfus Jazz 36902, 50:16) vydaném 2007. Co víc povědět, než že jim to spolu šlapalo?
Reminiscencí je i záznam koncertu Richarda Galliana z muzea v italském Orvietu (na jazzovém festivalu) v roce 1998, pojmenovaný lapidárně SOLO (Dreyfus Jazz 36903, 49:26). Tento virtuózní hráč na akordeon tu předvádí své fascinující umění nejenom na vlastních opusech, ale i na skladbách Eddyho Louisse nebo Hermeta Pascoala. Gallianův styl vstřebává nejrůznější vlivy od Afriky po Andalusii a zaslechneme v něm i prvky cajunu.
Pro zpestření uveďme alespoň jednu zpěvačku. Má zastřený hlas, ale její expresivní projev je zcela osobitý, ať se vyznává ze svých pocitů v Kaempfertově hitu L.O.V.E. (opět Kaempfert!) nebo přetváří písně novějších veličin (Annie Lennox a Dave Stewart) anebo zabrousí do Hendrixova království. Jmenuje se Térez Montcalm a šacoval bych ji, že při svých počátcích musela poslouchat Janis Joplin. Album VOODOO (Dreyfus Jazz 0107, 63:07) přímo vře její chraptivou dravostí, neostýchá se sáhnout po kytaře a po base, využívá aranží Michela Cussona a jejich šancí bez skrupulí a sází na originální pojetí věcí známých, aby si vás podmanila. Směřuje to všechno spíš k popu, ale jen kdyby takového nevšedního popu bylo víc!
Mistr je mistr, to je málo platné. Když zaslechnete první tóny altky Charlieho Mariana, plné a nelomené, melodické a jímavé, pochopíte, jaký niterný prožitek je v nich ukryt. Vlastně nikoli: rozkryt. Bratři Huebnerové, houslista Gregor a basista Veit, a pianista Richie Beirach se v doprovodném slově k CD, příznačně pojmenovanému BEAUTY (Intuition 3395, 65:19), vyznávají ze svého obdivu k tomuto univerzálnímu muzikantovi, svému učiteli. Je však třeba doznat, že jsou mu jak v jeho, tak ve vlastních skladbách právi, že dostojí jeho improvizačnímu umění. Ten titul má pravdu.
Do zcela odlišných oblastí nás zavádí pianista a syntezátorový pokušitel Scott Kinsey (včetně vocoderového pění). Při natáčení kompaktu KINESTHETICS (Intuition 3451, 67:08) prostřídal dva trumpetisty, tři kytaristy, šest basistů, čtyři perkusisty a čtyři bubeníky a naopak si stabilně ponechal saxofonistu a klarinetistu Steva Tavaglioneho, aby dosáhl maximálního výsledku. Tento někdejší člen skupiny Tribal Tech ovládá umění proměnlivosti, je hybný, leckdy i nečekaný (viz hlasové gejšlení v Big Rocku); každopádně se s ním nenudíte. Přiznává se, že raději přijde za spoluhráči s nápady nežli s hotovou věcí, a výsledek je pak i dílem spolupráce. Tak se nedivme, že pořádá s obsazením škatule škatule hejbejte se.
Soubor Enders Room už mě oslovil albem Human Radio na Enja Records z roku 2004; novější HOTEL ALBA (Tuition 0080, 55:58) je obdobně rozevlátý, ačkoli přizvaní hudebníci (až na dva) jsou zcela odlišní. Saxofonista, flétnista, klarinetista, pianista atd. Johannes Enders totiž dává sledu svých skladeb jasný řád a propojuje rytmičnost a melodičnost třeba s šeptaným recitativem (právě titulní skladba), využívá elektroniku, programuje, cizeluje, nabízí zvukový koktejl, prostě atakuje vás všemi možnými způsoby.
www.actmusic.com, www.disquesdreyfus.com, www.intuition-music.com