Quebecká avantrocková formace Miriodor, která vychází z odkazu hnutí Rock In Opposition, působí na scéně už třicet let, ale rozhodně netrpí nadprodukcí. Svůj letošní, teprve sedmý opus AVANTI! (Cuneiform Records, 2009, 65:00) natočila v základním kvartetu Bernard Falaise (kytara, basa, mandolína, banjo a klávesy), Pascal Globensky (klávesy), Rémi Leclerc (bicí, klávesy) a Nicolas Masino (basa, klávesy) a jen občas ji doplňuje tříčlenná dechová sekce dvou saxofonů a trubky. Výsledkem je dosti potemnělé album, které evokuje představu jakéhosi gotického elektrifi kovaného cirkusu přeneseného do jedenadvacátého století. Pochopitelně zde najdeme i ozvěny progrocku sedmdesátých či osmdesátých let století minulého, ale Miriodor se nesnaží opakovat osvědčená klišé, ale ve svých neustále se měnících kompozicích vyprávějí pomocí čistě instrumentálních ploch prapodivné mikropříběhy, z nichž trochu běhá mráz po zádech. Občas se jejich hudba splaší a řítí vpřed v klopotavém rytmu, jindy zase vytváří fi ligránské struktury plné stínů a polostínů. Je v tom určitý ,smutný‘ humor i zvláštní úzkostlivá atmosféra. Basové linky znějí naléhavě a zároveň se nad nimi klenou magické velejemné ornamenty. Minimalistické pasáže se střídají s organickým chaosem. Je to vlastně hudba plná patosu i nostalgie. Neurotická, ale chvílemi osvobozující, plná spontánnosti i občasného ,amatérského‘ akademismu. Na jednu stranu průzračně čistá, jindy ,za hleněná‘ trochu nepochopitelnými a přesto svým způsobem ústrojnými samply. De facto by se celá koncepce dala popsat jako svérázné surrealistické propojení částečně staromilských postupů s futuristickými vizemi, což podporuje i závěrečné odbíjení času odlidštěným budíkem, který vrhá stín nejen svou fyzickou podstatou.
