Pokud by naprosto fenomenální romská zpěvačka Mitsoura (jež vystoupí 20. června v rámci festivalu United Islands of Prague na pražském Střeleckém ostrově) dala na radu, že děti mají následovat své rodiče, patrně bychom nikdy neuslyšeli hlas, připomínající údajně nářek uherského povstalce Györgye Dóži, posazeného v 16. století sedmihradským vojvodou Zápolským na doruda rozžhavený železný trůn vyrobený cikánskými kováři, jindy dětský pláč. Matka Móniky Juhász Miczury, jak se ve skutečnosti Mitsoura jmenuje, ráda zpívala a ještě raději by z města Bekescsaba na maďarsko-rumunské hranici odešla do Budapešti vydělávat muzikou peníze, leč neměla ani na boty a naboso se tam odejít styděla. Vyslala tedy dceru, kterou v Pešti ale čekaly problémy: nikdo nechtěl věřit, že takhle může ženská zpívat, natož tak drobná. Vsadil na ni ale Jeno Szigo, kapelník Ando Drom, s nimiž Mitsoura pronikla dál do světa. Všiml si jí také fi lmový režisér Tony Gatlif a když od Ando Drom na konci 90. let odešla, postupně natáčela a koncertovala s Besh o Drom, Gipsy Kings, francouzskými Bratsch a docela nedávno se objevila v obr rómském projektu Kings & Queens rumunské dechovky Fanfare Ciocarlia. Především ale postupně podléhala elektronice, tanečním techno beatům a s multiinstrumentalistou Andrásem Monorim vybudovala hungary-indi-gypsy soundsystem, pro vaši představu, cosi na způsob Afro Celt Sound Systemu.
Zatímco ten razí hudební teorii Černých Keltů a napojil se na Afričany, Mitsoura se vrátila do středověku, časů krále Matyáše Korvína, považujícího Romy za „faraonův národ“. První romské karavany, co zaťukaly na brány Evropy, o sobě totiž tvrdily, že pocházejí z Malého Egypta, akorát, že nikdo netušil, kde takový Egypt leží. Teprve později vyšlo najevo, že tudy neteče Nil, nýbrž Ganga. Indie, pravlast Romů, je na debutu Mitsoura (2003) všudypřítomná: melodicky, rytmicky, výběrem skladeb a video animacemi výtvarnice Evy Mandula.
Jakoby na něm ale muzikanti se zpěvačkou teprve ,ladili‘, hledali kompromisy a vymezovali se vůči zaměnitelnosti s Transglobal Underground nebo remixy Electric Gypsyland. Na DURA DURA DURA (Messechina Music, 2008, 61:18) magie uspořádání jedinečného hlasu, hráčské virtuozity, akustických nástrojů, jazzové improvizaci a taneční i ambientní elektroniky vzrušuje, proniká tam, kam by ani nemusela, zvlášť ve chvílích textových upomínek perzekuční minulosti, proměny „cikána volného jako pták, v šibeniční žrádlo pro dravce“. Cimbál, flétna kaval, saxofon, housle gadulka se v tradičních romských karpatských stylech lovari, collar, gulvari a romungo zanesených do skladeb z Rajasthanu, Egypta, Maďarska a Balkánu sebejistě zaklesly s tably, rockovou rytmikou a elektronikou pod baldachýnem atmosféry starověké Indie. Nebo Malého Egypta? Každopádně, kdoví, co by tam řekli na ,balkánské reggae‘ skladby Pala Late. O osobitě pojaté Erdelezi a závěrečném monumentálním vzedmutí Le Shavore ani nemluvě. Zkrátka Mitsoura zamířila hodně hluboko pod dnes nabízené elektro-tradiční fúze.