S prvním albem Slovácká epopej vtrhla kapela Mucha na scénu ve velkém stylu a superlativy se hrnuly ze všech stran až podezřele. Bez přehánění nenávistné výpady vůči mužskému pokolení sice sklidily aplaus pro svou zemitost, upřímnost i v použitých vulgaritách a vtipné zakomponování folklorních prvků i dialektu v textech, ale z pohledu aktuálního druhého alba se to jeví poněkud předčasné. Protože teprve tady ukazuje rázovitá Nikola Muchová, jaký potenciál v ní dříme. A to, i když se jí ještě ne všude daří ho proměnit naplno.
Úvodní skladba, Nepojedeš nikam, o údělu svobodných matek svým syrovým podáním tématu připomene skvělý film Fero Feniče Džusový román a nastavuje na zbytku alba nepřekonanou laťku – podobného účinku i síly dosahuje až závěrečné vyznání Jako ty. Ale reflexe všednodennosti, občas i ubíjející reality a schopnosti zpracovat i ta témata, která jiní přehlížejí, se vine celou nahrávkou, přičemž nejsilnější je ve skladbě Automatická. Prvoplánové vulgarity, na kterých byl postaven debut, tu ustupují.
Že už se dokáže oprostit od svých strastí a jít nad ně, dokazuje skladba Erik, vyprávějící o skutečném mladém slovenském nadšenci a naznačující na zdejší alternativní scéně až odvážně hříšnou myšlenku, že to, co se rádo dnes označuje za underground, občas i trochu nevoní – a to jak v přeneseném, tak doslovném významu. Spojnicí se „Závišem v sukních“ z debutu je naopak Kamil s na druhou stranu hodně zajímavou hudební složkou, kontrastní k prvoplánovému humoru z textu na úrovni šesté cenové i urputnému pseudopunku některých jiných skladeb.
Mucha na druhém albu tolik nehýří hitovými ambicemi ani snahou šokovat za každou cenu. Provokovat tu mnohé nejspíš bude hlavně použitím hned několika cizích jazyků, se kterými zachází spíš jako s fonetickým materiálem než něčím, čím by chtěla cokoli sdělovat. Hraje si a zjevně ji to baví – a kapela ji v tom hudebně podporuje. Není to ale náhodou lepší než starší samoúčelné vulgarity?
Á propos: kapela. Je znát, že skladby jen nepřearanžovala pro kolektivní hraní jako debut, ale že vznikaly kolektivně. Jsou sevřenější, jednotlivé nástroje více vzájemně komunikují s citlivostí ke spoluhráčům, a i jednotlivé party jsou nápaditější. Skladby jsou mnohem pestřejší a energii dokáží vygenerovat i jinak, než hlukem a rychlostí. Konečně tak hudební nápady nejsou textům jen kulisou, ale rovnocenným partnerem, který v případě potřeby vystupuje na povrch. Bude jistě zajímavé sledovat, kam se kapela, kterou krátce po nahrání opustil Martin Kyšperský, bude dál ubírat. Jestliže se ale mohlo zdát po debutu, že klidně Mucha může zazářit nezvyklou polohou a následně se v ní utopit opakováním sebe sama, na druhém albu předvedla takový posun, že už o ni netřeba mít strach. I když vůbec není jasné, kam se vydá příště.
vlastní náklad, 2014, 40:51