Newton D. Strandberg: Essays and Sketches; Martin Schlumpf: Summer Circle; Andy Malloy: Paper Clips

9_strandbergRodák z Wisconsinu Newton Dwight Strandberg (1921–2001), jehož švédský rodinný původ nic nemění na bezpečném sepětí s americkým zázemím, měl na svém kontě řadu pozoruhodných hudebních děl – do jisté míry ovlivněných Stravinským, Bartókem, Messiaenem či Coplandem; co však je podstatné: že při těchto vlivech nepoztrácel originalitu vlastního pojetí. Ravello Records z jeho díla pro soubor Essays and Sketches zvolili čtyři značně různorodé kompozice z let 1966 až 1999 v podání těles či interpretů z různých zemí. Essay for String Orchestra (1966) je zadumaná elegie, reagující na smrt skladatelova sedmiletého synovce, plná zármutku, oscilující mezi tradičním hávem a soudobým pojetím, rozmáchlá, povlovná, plynulá, místy i dramatičtěji vzdouvavá, což New York Chamber Symphony pod taktovkou Georga Manahana plně respektuje. V přímém protikladu následuje Amenhotep III (1999), rovněž mísící tradiční i moderní prvky, a to perfektně pochopil Český rozhlasový symfonický orchestr za vedení Vladimíra Válka. Tento portrét egyptského vládce má nicméně pramálo společného s nějakým místním situováním, zato je plný energie, vitality a spontánnosti, je naditý kontrasty, fragmentárními proměnami, briskní hybností a úderností, je vichrně překotný, rytmicky rozvíravý a variabilní, plný nápovědí. Podobně čtyřvěté String Trio (1975), provedené členy Moravské komorní fi lharmonie, je vypravěčským trialogem, plným splývavosti i rozpínavosti, útěšlivě hloubavým i rozverně gradujícím. Jeho jednotlivé pasáže jsou zpěvně souzvučné i handrkující se, holedbavé, švitořivé, vířivé nebo opovážlivě úderné, jejich zvraty jsou náhlé, nikoli však unáhlené, jsou promiskuitně nahloučené i přesmyčkově balancující, plné opovážlivosti i skotačivosti. Zato Acts for Orchestra (1979) v podání London Symphony Orchestra s dirigentem Rogerem Briggsem oscilují mezi vynořující se odbíjivostí či táhlostí, do níž se noří zalykavý vokál mezzosopranistky Tamsin Dalley, a změteným cvalem, ústícím do halucinačního souznění, prokládaného extravagancemi zvukových eskapád, a končícím smírčím vyvrcholením. Je to album, plně respektující Strandbergův odkaz jak volbou skladeb, tak jejich zadáním interpretům.

Švýcarský skladatel Martin Schlumpf (1947), původně jazzový kontrabasista, bývá zařazován mezi postmodernisty. Pro CD Summer Circle vybral – podle svých vlastních slov – tři ukázky, které jeho tvorbu věrohodně reprezentují. Tak v December Rains (1993) exceluje Karolina Rojahn nad skutečně „deštivým“ klavírem, zvonivé kapky odkapávají, přehršle přeháněk se stupňuje a vlíná se do vybízivého (nikoli podbízivého) songu. To je ovšem spíše předehra. Zato v Clarinet Triu (1997), kde na tento úvod opět piano naváže (tentokrát však jeho klávesy ovládá Cory Smythe), už všechno v osmi částech jede na plné obrátky. Violoncello Rafaela Poppera- Kaisera hned vstupní pasáž uzemňuje, klarinet Rane Moorea přitakává k vzdušné melodičnosti, a tento trojhran blyští svými zvukovými ploškami a odlikami do všech stran. Nástroje chvílemi setrvávají na čisté linii, pak se překříží v hudebních iluminacích či ohňostrojích, skočně křižovatkují, uhrančivě štěbetají, odstředivě klábosí, překotně rozumují, poletují nad vzdušnými víry té které pasáže, vzájemně se komentují (viz třeba přípodotky klavíru ke hře cella), projevují se chytlavě i nadurděně, vyzývavě i jemně změteně a jejich čepýření se lomí až do bravurní tanečnosti. Mám dokonce dojem, že autor se občas zhlédl v Gershwinovi. Naproti tomu Summer Circle (2007) očividně přináší chmýří letní nálady, tetelivé slunečno, rozehrávané v pozvolně se opakujících nebo repetitivně se stupňujících totožných motivech, což připomíná skladatelovu slabost pro minimalismus. Je to rozdychtěné a oslavné biřmování přírody, kterou smyčcový Krypton Quartet pohrouženě brouzdá, vyžívá se v její opojné libosti souzvučně i semknutě, jednotlivé nástroje se prostupují a vyvažují. Schlumpf nemíní odhalovat, spíše impresionisticky přitakává v šesti větičkách přírodnímu dění. Sám hovoří o inspiraci Webernem, ale vůbec bych se nedivil, kdybych odhalil, že znal Po zarostlém chodníčku od Leoše Janáčka. Nebo se mýlím?

Na některých skladbách dvojalba Paper Clips se opět setkáme s pianistkou Karolinou Rojahn, ovšem hlavní osobou je tu americký trombonista Andy Malloy, jinak člen několika symfonických orchestrů. Svůj projekt připravoval čtrnáct let, a tak na dvou discích najdeme dvaatřicet kompozic i kompoziček (v rozsahu od jedné do šestnácti minut) od sedmi skladatelů. Malloy se na nich jeví jako hráč hutného, nelomeného, vzdouvavého, rozevlátého tónu, který se do svého nástroje dokáže naplno opřít, nicméně nepoužívá přídavné špílce, které charakterizují zejména trombonisty jazzové. Alespoň drobné charakteristiky jednotlivých autorů. Wind Tides Adrienne Albert je spíše slavnostně intrádové, Leaps and Bounds od Gerneta Wolfganga vzdornější, zvídavě zkoumavé a vetřelecky rozbíhavé, Fourteen Prayers Johna Steinmetze melodicky sebestředné i rozsochatě hloučivé, Three Favorite Poems Stevena J. Williamse kontaminuje poezii s nevtíravě naléhavým hudebním doprovodem, který verše zpětně doprovází nebo završuje, Sunfl ower Stephena Yipa, který považuji za vrchol dvojalba, je vzrušeně průzkumnické, výbojkově exponované a zadýchaně přelévavé, Speculation Jasona Barabby naopak nespekulativně ztěžklé, avšak občas s hravými, leč nedovádivými injekcemi hybnosti a Hoi Polloia Nicka Lanea protahovaně zahloubané a nevymykající se z celkového rozšafna. Uvědomuji si, že není snadné zaplnit vice jak stominutový repertoár hudbou pro sólový trombón ve vzrušivě atraktivní poloze, vtírá se mi však zároveň otázka, zda právě typ rozléhavé deklarativnosti, tudíž obdobného kadlubu, Malloyovi nesedí, a tudíž onen hledačštější Yipův opus není záměrnou výjimkou. Každopádně trombonista ve všech jím zvolených skladbách obstál, zaplnil jejich prostor tu s houževnatou velebností, tu s komornější tlumeností, ba ani v těch případech, kdy se ocitl bez podpory klavíru, nebývá monotónní, protože si dokáže odpovídat, dohadovat se sám se sebou, s klavírem pak nejenom rezonuje, umí si s ním i zakoketovat. A propos klavír: v číslech, kde ji slyšíme, je Rojahn Melloyovi skutečnou partnerkou (nikoli tedy pouhou doprovodkyní), dopuje ho, navádí, popichuje, vyplňuje mezipasáže. Paper Clips jsou tedy albem neobyčejným, protože realizovaly příležitost prokázat, že trombón (klasický, nejazzový) může zvládnout úlohu sólového nástroje, aniž podlehne stereotypnosti, zůstává přitom ovšem na cestě za vyhraněnějším repertoárem.

Ravello Records, 2012, 56:58; Navona Records, 2012, 51:29; Navona Records, 2012, 48:22 + 53:25

Přidat komentář