Už od prvních alb Nicolase Berniera bylo jasné, že se v zemi požehnané elektroakustické improvizaci zjevila nová hvězda velké svítivosti. Tuto pozici navíc potvrzuje i vydáním posledních dvou alb, která vyšla jen v rozmezí několika týdnů. Za oběma jsou poměrně jasné vize, každé posazené do jiného kouta. Obě desky pak pomáhají dotvořit jiní muzikanti – spolupracovníci. Začneme s albem Strings.Lines, jehož prazákladem je, i když to není z nahrávky jasně slyšet, Nicolasova sběratelská vášeň – ladičky – rozmanité kusy železa, z nichž některé vydávají zvuky na konci slyšitelného spektra. Transformací znělých tónů získal autor základ pěti dlouhých kompozic, které ovšem poté zásadně změnily celý projekt směrem ke klasické moderně. Pierre-Yves Mertel s violou de gamba a Chris Bartos s houslemi jsou totiž protiváhou jednoho ze symbolů evropské hudební tradice, kterou ladička automaticky symbolizuje. Výsledek je nakonec minimalistický opus o pěti částech, z nichž každá se odchyluje mírně jiným směrem. Úvod dýchá klasičtějším glassovským minimalismem, následován okamžiky připomínajícími elektronického puristu Ryoji Ikedu nebo naopak tradicionalistu Arvo Pärta. Co je ale nejdůležitější, je přesvědčivost celkového konceptu, který dodržel primární zadání a navíc přinesl muziku, která koncept povýšila na silný zážitek i pro toho, kdo nemá o teoretických základech čtyřicetiminutové novinky ani páru.
Druhé album Courant.Air je těsnou kooperací s kytaristou Simonem Trot tierem. Základní myšlenkou jejich dvouletého studiového laškování je bližší prolnutí elektroakustické improvizace s folkem. Dalším pojítkem se pak stal větrný živel, nositel života i bořitel zároveň. Začátek desky obstarává geniální Bourrasques Électriques, téměř plně v režii pana Berniera. Poté už ale začne do struktury kompozic pomalu promlouvat akustická kytara. Nejdříve nenápadně, laptopově rozklikaně, aby posléze suverénně obsáhla hrací plochu a proměnila tak barevný synteticko samplový svět na téměř unplugged černou (půl)hodinku. V tuto chvíli nastupují přirovnání k A Small, Good Thing (především k jejich chřestýšímu albu Slim Westerns) nebo k Bruce Kaphanovi z American Music Club a jeho deset let staré sólovce Ambient Excursions For Pedal Steel Guitar. Zde sice nemáme co do činění se slide stolečkem, botleneck tu Simon také několikrát bluesově potrápí. Na rozdíl od obou přirovnaných desek Nicolas dosazuje do aranží mnohem větší množství hlukového smetí, částečně navíc vyrobeného z původních linek akustické kytary. Od první recenzované desky sice album disponuje několika takřka geniálními místy (mimo úvodní kompozice ještě například mlynářským hořkosladkým nokturnem Petit Port Bien Abrité), jako celek ale nedrží příliš pohromadě. A to i přesto, že má 33minutovou stopáž.
