Když za nás hudbou někdo dýchá a v naprosté skromnosti říká věci neříkané, nechvěje se vzrušením ani tak země, jako my sami. Poslední dobou hlavně proto, že někdo takový vůbec existuje; že hudební krása, až tolik zdevastované označení, neztratila nic ze své nenahraditelnosti.
Norma Waterson a Eliza Carthy, dva z nejemotivnějších hlasů anglického folku, natočily kolekci jedenácti převážně posmutnělých balad, věnovaly ji památce v lednu zesnulé kanadské písničkářce Kate McGarrigle a kráse postavily pomník. Proč ještě jinak věřit tomu, že se jedná o událost, minimálně pro obeznámené? Matka věhlasného hudebního rodu se totiž vůbec poprvé v životě sešla s dcerou na společném albu GIFT (Topic, 2010, 54:14) jako duo. Norma s Elizou nedělají nic jiného, než zpívají za doprovodu akustické kapely a dnešek v pokoře vystihují příběhy z minulosti. Zvukově prosté album je navíc nesmírně silný argument proti názorům, že budoucnost a úspěch anglického folku jsou ponejvíc spojené s elektronikou a přesahy do jiných kultur, což je paradox, protože Eliza patří v tomhle směru k vrchním ,vůdkyním‘ a s otcem Martinem Carthym v současnosti táhnou folkové obzory zdaleka přesahujíce projekt Imagined Village. Přesto po boku matky, jasně dává na vědomí, jaká je její zásadní priorita – obyčejná tradiční písnička. Po narození dcery Florence a v nynějším znovu požehnaném stavu Elizyn hlas chraptivě zdrsněl, čímž získal ve výškách ohromný sexy odstín. A když v červenci na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou o půlnoci v parku sama s houslemi spustila na dobrou noc Praire Lullaby se slovy: „Tuhle mi máma zpívala od tří let,“ odebrali se na lože i ti nejotrlejší mužští ponocovatelé. Hlas sedmdesátileté Normy je už vůbec téma na seminář a v duu s Elizou vlastně představují součást národního hudebního pokladu. Samy za sebe i se zbytkem rodiny ve Waterson:Carthy rovněž vždycky dokázaly překvapit výběrem skladeb, vycházejícím především z osobních, momentálních potřeb a pocitů. Mistrem nad mistry v naprosto nečekaném – samozřejmě nakonec fungujícím – napojování odlišných písní je Martin Carthy, tentokrát ho ale manželka s dcerou trumfl y: jazzový standard Ukulele Lady už už směřuje do ztracena, když Eliza bezešvě naváže hitem z 60. let (If Paradise Is) Half As Nice od skupiny Amen Corner, aby stejně s Normou radostně odvázané z toho jak nás nachytaly, skončily tam, kde začaly – s ukulele na pláži v Honolulu. Druhou skočnou je i přes zavádějící název Bonaparte‘s Lament, na zbytku alba se už ale zrcadlí odvěká záliba Waterson:Carthy v baladách. Norma si například prosadila Poor Wayfaring Stranger a Boston Burglar, Eliza The Nightingale/For Kate a vražednou The Rose and The Lily, ze které s matkou a otcem učinila naprosto úchvatnou záležitost; vrchol alba. Ačkoliv asi nejlepší houslistka anglického folku, posadila se za klavír a jemnou podehrávku svěřila elektrické kytaře bratrance Olivera Knighta, jinak producenta desky.
A to je další neodmyslitelnost spojená s Normou a Elizou: vždy musí mít po boku pokud možno co největší část rodiny. Snad to vyvěrá z Normina cikánského původu, počtu sourozenců a síly sounáležitosti jaká je k sobě táhla, jisté je to, že na rodině a přítomnosti blízkých velmi lpí. A Eliza, nemlich ta samá nátura, to po mámě zdědila. Existuje předpoklad, že právě tomu lze připočíst letitý a velký úspěch klanu Watersonů. Na albu zpívají a hrají otec Martin, Elizin skoromanžel, kanadský kytarista a mandolínista Aidan Curran, sestřenice Marry, strýc Mike a teta Anne nebo švagr Saul Rose – pospolu v závěrečné skladbě Shallow Brown.
Úzké přátelské vztahy Watersonovi udržují také s hudebníky: kontrabasista Danny Thompson, Martin Simpson na banjo, pozounista Roger Williams a melodeonista Chris Parkinson.
Všichni dohromady pak mají obrovský dar: lásku k hudbě.
