Tak se nám ta letošní zima pěkně protáhla. Mráz, led a sněhové jazyky se staly samozřejmostí i v nížinných oblastech naší kotliny a veškeré naše venkovní konání je doprovázeno nekonečným křupáním pod nohama. Při večerních procházkách je vůkol ticho, nikdo nemá potřebu mrznout víc než je nezbytně potřeba. Proč taková lezavá předehra? Protože při poslechu novinky od manželské skvadry Northern Valentine jiné reminiscence posluchače napadat ani nemůžou. Po pěti limitovaných albech, která si manželé Amy a Robert Grantovi vydali povětšinou sami v limitovaných edicích, přichází novinka THE DISTANCE BRINGS US CLOSER (Silber rec., 2008, 45:31) s pěticí skladeb ve vlnivě kytarovo-ambientním soundu. Když mrznu s Northern Valentine, nemizím rovnou na Aljašku či Sibiř jako Thomas Köner nebo do doby ledové podobně jako Netherworld. S dvojicí (na desce rozšířené na čtveřici) můžeme zůstat ve Filadelfii, ale i zde si užíváme především nejstudenější dny v roce, západ plný červánků a nekonečnou, překvapivě i teplou a nekonečnou kytarově hladkou vlnku, která je doplňována podobně statickými klávesami a dalšími bloudivými šmouhanci houslí, tahací harmoniky a další atmosférické elektroniky. Vzpomeňme na Yellow 6, The Dead Texan a další hudebníky, kteří nekonečnou vazbu nerašplují do chlupatě ostré a neprodyšné metalové deky, ale potahují vše kolem sebe několika poloprůhlednými plátýnky s ne nezajímavými nenápadnými, navzájem se překrývajícími vzory.
Nepříjemné překvapení zažili před dvěma roky P. D. Wilder a Patrick Patterson z kapely Hotel Hotel, když je bez varování opustil na letišti v LaGuardia třetí parťák a talentovaný bubeník Evan Caverninha. Naštěstí to kapelu nepoložilo a to i díky nalezení inspirační červené nitě v podobě příběhu o lodi duchů Mary Celeste, která se po dlouhé pouti bez posádky potopila u břehů Haiti. Kapela se v ten moment cítila podobně, a tak metaforicky vyrazila na svou vlastní pouť z Galvestonu v Texasu, na dlouhou plavbu nalézt daleké pevné břehy vprostřed Antilského souostroví. Novinka THE SAD SEA (Silber rec., 2008, 44:00) je postrocková houpavá plavba beze slov v tom nejtradičnějším duchu, jaký kapely odkojené na ikonách Godspeed You! Black Emperor nebo Explosions in the Sky rádi následují. Poznávacím znamením souboru jsou houslové party Patricka, na novince zdvojené ještě o druhé skřipky Francesky Riedle. Kapela, na desce v pětičlenném obsazení, má žánr pevně zarytý pod kůží. Ordinuje pomalé načrtnutí minimalistického tématu, postupné vrstvení atmosféry a po emotivně rockovém vyvrcholení i odeznívání do atmosférického závěru. Na rozdíl od desítek podobně postižených spolků má Hotel Hotel jedinečné téma, které spolu s vnitřní situací v kapele stvořili vcelku silnou desku s hmatatelným vnitřním pnutím. Deska vrcholí dvoudílným potápěním lodi, které má nejdříve jemnější ambientní podobu, aby nakonec nabrala čerstvější rockový vítr do plachet a rozjela celou, už zpola potopenou bárku na vznešeně patetickou cestu.