Anglický hudebník, producent a studiový inženýr působí na anglickém undergroundovém kolbišti již od konce 70. let. Jeho sólové počiny doplňují spolupráce s takovými pojmy industriální a experimentální scény Albionu, jakými jsou Nurse With Wound, Current 93, Organum, Monos a mnoho dalších. Krom těchto aktivit má vekou zásluhu na vývoji anglické scény i díky vydavatelství Integrated Circuit Records (zkráceně ICR), jež založil jako nezávislý kazetový labelík na počátku 80. let a který dnes stále hraje důležitou roli na hlukově zaměřené undergroundové frontě.
Prvním přírůstkem je deska multidisciplinárního umělce Phila Mouldycliffa pohybujícího se v kulturních kruzích již celé čtvrtstoletí. Po několika společných deskách s vlastníkem labelu přišel čas na dlouhohrající debut. Album WRITTEN ON WATER (Integrated Circuit Records, 2007, 50:42) je složeno zdánlivě z několika částí, ovšem toto nezvyklé žánrové rozpětí nejlépe reprezentuje osobnost hudebníka a letos čtyřiapadesátiletého kurátora na volné noze. Phil nejdříve nasadí párek dark ambientních dumek, přesně v klasickém soundu ICR. Hluky, které tvoří mazlavou páteř tracků, se pak postupně přelijí do found sound hrátek s polními nahrávkami v duchu hledání ,hypotetických krajin‘, aby střed alba vyplnilo duo post-klasicko-free-experimentálních, klavírně založených skladeb, původně napsaných pro vlastní výstavu/instalaci plnou nalezených předmětů. Závěr alba se znovu překlopí do hlukové dark ambientní masy, z níž vyčuhují záblesky konkrétnější instrumentace.
Druhým albem se na ICR představuje trojice Stimulus, která na scéně působí víc jak deset let. Málokdo by po vyslechnutí jejich novinky UNTITLED LANDSCAPES ONE (Integrated Circuit Records, 2007, 42:49) hádal, že jejich kořeny tkví v undergroundovém podloží taneční hudby. Jejich první nahrávky vibrovaly drum’n’bassovými zakopnutými rytmy a teprve s příchodem nového milénia se zklidňovaly do současné, experimentálně hlukové podoby. Navíc nedošlo pouze ke zpomalení hudebního výraziva tria, ale také k postupnému začleňování čím dál většího počtu akustických instrumentů. Violoncello, akordeon, trombón, různé druhy rytmických nástrojů, elektrická kytara, basa či varhany se začaly propojovat s vrstvami polních nahrávek, elektroniky a samplovacích kouzel do zajímavě hybridního útvaru. Nejinak je tomu na tomto CD, které v hutných dávkách servíruje posluchači až magicky uhrančivé dumky vibrující vlnami basy a cella, vrnící analogovou vroucností násobenou řadou field recordings do uhrančivě post-trancovního tvaru.
Za zcela jiný konec vezme svou hudbu sdružení Far Black Furlong, jež se představuje druhou bezejmennou deskou FAR BLACK FURLONG (Integrated Circuit Records, 2007, 60:02). Anglicko -kanadský sextet předstoupil před posluchače s nezvyklým, z velké části čistě akustickým šestidílným opusem. Do něho nás na začátku zasvětí básnířka Bryony Lees doprovázena barokním hobojistou Markem Baigentem, hráčem na cimbál Johnem Letcherem, flétnistkou Amandou Vottou, kytaristou Ianem Tengwallem a elektronikem Andy Cotterillem. Vše pod taktovkou výhradního skladatele Richarda Moulta. Šestihlavý ansámbl může v mysli automaticky evokovat masivní, takřka symfonický ráz kompozic, opak je však pravdou. Většina instrumentů se drží pokorně v pozadí či tvoří spolu s četnými field recordings tajemnou, jakoby kouřem zahalenou melanž sající inspiraci jak z anglické folkové tradice, tak z imaginativních 60. let plných nekonečných psychedelických tripů. Dohromady pak vše spojuje současný avantgardní duch, jež staré mýty a literární tradici staví na mechem zarostlý piedestal, k němuž se na blata chodí pokorně nasávat baladická atmosféra minulých staletí. Pouze pár rýmů, hrstka melodických črt, spousta drobného akustického pentlení a ke konci větší důraz na hlukovou podstatu většiny kompozic. To je hodnocení elektro-akustické imprese nových Fear Falls Burning.
A ještě jednou Far Black Furlong. Tentokrát v mnohem usebranější a tišší poloze než předešlá bezejmenná deska. Album HAIDD 2 (Integrated Circuit Records, 2007, 34:10) je totiž nezvykle niterným remixovým obrazem dlouhohrajícího předchůdce nazvaného „Haidd“. Už originál přichystal posluchačům kompaktní, spíše meditativní zážitek, nicméně remixová, řádně promísená podoba jde ještě dále. Více než půlhodinový track jasně signalizuje, kdo se z kapely podílel na jeho přípravě – jediný elektronik party – Andy Cotterill. Akustické zvuky vyčuhují ze statického, elektronicky ambientního moře pouze v náznacích a jemně čeří klidnou hladinu neškodnými drobnými vlnkami. Jak už nás v minulosti přesvědčili hudebníci, jako Mathias Grassow, Phill Nibblock nebo Oophoi, i neměnné monolity dokáží zaujmout atmosférou, mikrodetaily či extrémně pomalým, leč jasně hmatatelným vývojem celkového rázu kompozic. A zde se ve všech bodech mimořádně zadařilo. Nenápadně přitažlivá deska!
A na závěr tu máme samotného Colina Pottera, jenž se představuje zatím poslední nahrávkou THE SIGHTS OF THE DROWNED FABLE (Integrated Circuit Records, 2007, 43:10), záznamem svého živého vystoupení z Resonator festivalu, který se odehrál na University of Central Lancashire v červenci loňského roku. Colin se tam ukazuje v jiném světle, než před necelými dvěma roky v pražském NoDu. Zatímco tenkrát své hlukové vize postupně budoval, aby pod jejich tělem v druhé polovině zažehl rytmický oheň, na záznamu z loňského roku vynaloží největší porci energie na samotném začátku a postupné vlny (uvolnění versus zvýšené napětí) pozvolna utlumuje do ambientní nirvány. Bzučivé tóny primitivních generátorů, mechanické vlny neznámých strojů a mrazivý industriální podtón z počátku setu pomalu mizí a uvolňují místo pro táhlejší ambientní plochy, pročištěnější atmosféru a na samotný závěr i záznam zpěvu ptáků a májového deštíku.