Novinky od firmy Telarc

Americké vydavatelství Telarc je tradičně spolehlivou markou především v oblasti klasické hudby, obsáhlý a velmi zajímavý katalog má i v kategorii jazzu a blues. Mnohé z jeho novinek z prvního pololetí letošního roku stojí za zvláštní upozornění.

7_minirecenze_1Neuvěřitelných 95 let bylo 3. června pravděpodobně nejstaršímu stále aktivnímu bluesovému hudebníkovi, pianistovi a zpěvákovi Pinetopu Perkinsovi. Týž den vychází jeho nové album PINETOP PERKINS AND FRIENDS (41:29). Zahrál si samozřejmě snad s každým, kdo na bluesové scéně něco znamenal, jeho nejzásadnější štací ale bylo členství v kapele krále chicagského blues Muddyho Waterse. Hrál s ním už od 60. let a prožil s ním i jeho velký comeback ve druhé polovině 70. let, kdy tři ze čtyř jeho Johnnym Winterem produkovaných alb byla oceněna Grammy. Po Muddyho smrti se vydal na sólovou dráhu a řada jeho alb, zejména právě pro Telarc (zejména Born In The Delta, Back On Top a duet s kytaristou Hubertem Sumlinem Legends) patří k tomu nejlepšímu, co v oblasti tradičního ,post-chicagského‘ blues bylo v posledních letech nahráno. Pinetopa Perkinse si americká hudební komunita cení jako jedné z živých legend. V roce 2005 získal Grammy za celoživotní hudební přínos. Každoroční cena pro nejlepšího pianistu roku v rámci nejprestižnějších žánrových ocenění Blues Music Awards (dříve W. C. Handy Awards) nese Perkinsovo jméno. Letos obdržel Grammy za album Last Of The Great Mississippi Delta Bluesmen: Live In Dallas.
Album Pinetop Perkins & Friends je velmi příjemnou poctou skutečnému ,otci zakladateli‘, jehož hra na piano, absolutně zjednodušená do přísně stylových fi gur, by mohla sloužit dodnes jako učebnice. Perkins se ve svém věku nikam nežene, ví, že uvážlivost a ,málo tónů‘, které ovšem přesně sednou a jsou procítěny, je v tomto žánru mnohem ceněnější zboží než bůhvíjaké prstolamy.
Repertoár je sestaven zčásti z Perkinsových vlastních písní, zčásti z klasických bluesových standardů, z nichž některé bychom klidně mohli označit za až příliš provařené odrhovačky (Got My Mojo Working, Hoochie Coochie Man, Sweet Home Chicago), ovšem na album, které je vlastně oslavou narozenin, rozhodně patří. Už proto, že je Perkins hrál celý život.
Tím, co bude na albu nejlákavější i pro ty posluchače, kteří svou pozornost Perkinsově produkci nevěnují soustavně, jsou jména hostí, se kterými si starý pianista zahrál. Mezi ty nejhvězdnější patří samozřejmě Eric Clapton, který si krásně stylově zabluesoval v ,dvojpísni‘ How Long Blues/Come Back Baby, u nás nedávno koncertující Eric Sardinas, jehož divoká resofonická slidekytara probarvila už tak dost divokou verzi Got My Mojo Working, či texaský kytarista Jimmie Vaughan, hrající hned v několika písních. Až dojemný a zároveň vtipný rozměr má duet Pinetopa Perkinse s B. B. Kingem v Pinetopově písni Down In Mississippi. Jejich lokálněpatriotský ,spor‘ o to, jestli tím pravým mississippským domovem je Perkinsovo Belzoni nebo Indianola, kde se narodil King, vyvolává ducha těch nejstarších časů z bluesmanských legend. Nemluvě samozřejmě o tom, že si Perkins se svým parťákem (jenž je proti němu ve svých třiaosmdesáti ,cucák‘) výtečně muzikantsky rozumí.

7_minirecenze_2Nové živé album NIGHT TRAIN TO NASHVILLE (56:39) vydal u Telarku jeden z nejuznávanějších bluesových kytaristů a autorů současnosti Tab Benoit. Živé nahrávání mu sluší, jak víme už z jeho předešlých koncertních snímků včetně toho nejznámějšího Whiskey Store Live (2004), nahraného s dalším významným kytaristou Jimmym Thackerym. Benoit je – a stačí nám ho ,pouze‘ slyšet, abychom to pochopili – velký pódiový showman. Navíc se nebojí přizvat si zajímavé hosty i s tím rizikem, že mu ukradnou show.
Udělal to i na koncertě v Nashville vloni v květnu, těsně předtím, než obdržel od americké Blues Music Association dvě významná ocenění – za nejlepšího koncertního umělce a nejlepšího moderního bluesového interpreta roku 2006. ,Předběžná oslava‘, jejíž záznam je obsahem aktuálního alba, těmto oceněním nezůstala nic dlužna.
Tab Benoit je rodilý Louisiaňan a je na to pyšný. Většina jeho hudby je skoro až čítankově louisianská, jen tu a tam převládne vliv sousedního Texasu. Mnohé jeho písně se vyznačují nejen typickou louisianskou houpavostí, příznačnou pro cajunskou lidovou hudbu (kterou na bluesový idiom úspěšně implantoval nejen Benoit, ale i řada jeho předchůdců a současníků), ale i texty, které jsou často výrazem vcelku sympatického lokálpatriotismu, právě pro muzikantské obyvatele New Orleans a okolí odjakživa poměrně typického. Benoit je velmi dobrý a hlavně osobitý i jako kytarista, což právě živé album bez přikrášlení odhaluje bezezbytku. Není bůhvíjak dokonalý technik, ostrý zvuk jeho telecastera i syrový tón, který mu jde zpod prstů, je ale v bluesovém ranku snadno rozeznatelný. A totéž platí pro konstrukci sól, v nichž dostává častěji než u jiných bluesových hráčů, prostor akordická souhra.
Night Train To Nashville obsahuje živé verze Benoitových autorských klasik ve výborném podání jeho kapely Louisiana’s Leroux a s hosty, mezi nimiž jsou například harmonikář a zpěvák Kim Wilson, countryový kytarista a zpěvák Jim Lauderdale či bluesový harmonikář Johnny Sansone. Album sice svému žánru nepřináší nic zásadně nového, je ale dalším stvrzením jeho životaschopnosti i v 21. století.

7_minirecenze_3Jeden z nejvýznamnějších afroamerických bluesových hudebníků Otis Taylor, kterého jsme dvakrát viděli i v Česku (na festivalu Echo Blues Alive v Šumperku na jaře roku 2007 a téhož roku v létě na pražském Music In The Park) proslul originálním a stylově neortodoxním přístupem k hudbě. Je multiinstrumentalista, ovšem nejuznávanější je jeho hra na banjo. A právě na to hraje na novém albu RECAPTURING THE BANJO (52:46) v souladu s názvem nejčastěji. A stejně tak jeho hosté, jejichž jména tvoří jakousi ,ligu výjimečných‘ na současné středněvěké bluesovo-písničkářské scéně: Keb’ Mo’, Alvin Youngblood Hart, Corey Harris, Guy Davis. I se dvěma posledně jmenovanými už měli čeští fanoušci tu čest osobně.
Banjo je sice tradičně spjato především s bílým americkým bluegrassem, původně se ale jedná o nástroj s kořeny v Západní Africe (jedním z jeho předchůdců je ngoni, instrument, na který virtuózně hraje například Malijec Bassekou Kouyaté, kterého jsme viděli 1. června v pražské Akropoli).
Stejně tak mělo banjo nezastupitelnou roli v prvních černých jazzových kapelách i v takzvaných jugbandech, patřících do bluesového šuplíku. A rehabilitovat banjo právě jako především afroamerický nástroj se rozhodl Otis Taylor na tomto albu. To samozřejmě neznamená, že by z nahrávek jiné nástroje nezněly. Už bylo řečeno, že Taylor není žádný stylový fundamentalista a tak zde zní nejen klasický akustický instrumentář, ale třeba i elektrická lap steel kytara, která některé nahrávky, najmě vynikající cover Hey Joe (coby poctu Jimimu Hendrixovi, jehož předělávka této staré country písně je nejslavnější), krásně ,zpsychedeličťuje‘.
Převážná většina skladeb je původních, z autorské dílny zúčastněných, najmě samozřejmě Otise Taylora. Vykazují jeho tradiční rukopis nejen hudebně (ostinátní figury, africké prvky), ale i textově – Taylor je takzvaně ,angažovaný‘ písničkář a tak zde najdeme především rasová témata, ale třeba i trochu kuriózně zdvižený prst vůči alkoholu.
V našich krajích má banjo nezaslouženě trochu špatnou pověst, mnozí jej považují za zprofanovaný nástroj nepříliš důvěryhodnou většinou takzvané ,české country‘. To, co na něj tihle černí mistři hrají, má šanci jeho pošramocené renomé napravit.

7_minirecenze_4 Famózní neworleanský bubeník Stanton Moore přichází se svým čtvrtým sólovým (rozuměj – na jeho jméno prodávaným) albem s názvem EMPHASIS ON PARENTHESIS (46:53). Je tentokrát nahráno, poprvé v jeho diskografii, v sestavě čistého varhanního tria, kde za hammondkami (a občas u klavíru a clavinetu) sedí Robert Walter a na kytaru hraje Will Bernard, vyhledávaní, mezi muzikanty slavní, i když obecným publikem poněkud přehlížení hráči, kteří kvalitě bandleadera nejsou nic dlužni. Tvořili už jádro jeho minulé desky III. (2006), kde byli doplněni dalšími hosty. Je fakt, že nové album není tak nonkonformní jako třeba Mooreovy projekty s kytaristou Charliem Hunterem a saxofonistou Skerikem v partě Garage A Trois, ale kdo má rád neworleanský funk, bude nadšen.
Přitom ale Emphasis On Parenthesis není jednopolohové či stylově uzavřené album – jsou zde skladby jazzové, bluesovější, některé, třeba (Proper) Gander zavánějí svým drivem skoro až jakýmsi sofistikovaným, ale zejména v riffech těžkotonážním hardrockem. Spojuje je ale přesně to, co je podstatné pro všechna alba, o která se Stanton Moore byť jen otře: neodbytný, jako vlak se řítící groove. Ale! Ačkoli je Moore vedoucím kapely, její největší hvězdou a autorem všech skladeb, deska je na hony vzdálena principu takzvaných ,bubenických alb‘, která kromě bubeníků vydží málokdo doposlouchat do konce a kde další nástroje bývají jen stafáží. Naopak, zdá se, že Moore je nejšťastnější, když ,mašina jede‘ a on zpoza soupravy kontroluje její směr. Dělá čest svému řemeslu.

Přidat komentář