Nuru Kane: Sigil

7_06_Nuru_KaneSenegalský písničkář Nuru Kane kráčí proti proudu času. Rozhodl se vrátit hudbu marockých Gnawů tam, odkud před staletími přišla – do Západní Afriky. Na světoznámém marakešském náměstí Djeema el-Fna, kde kdysi s místními muzikanty nahrávali Robert Plant s Jimim Pagem, uslyšel hráče na třístrunnou basovou loutnu guimbri. Nástroj viděl prvně v životě, ale transovní hudba Gnawů ho doslova omráčila. Loutnistu hned na místě požádal, aby ho na ni naučil, a postupně se dozvěděl, co cítil ve skrytu duše, když v hráčově podání identifikoval malijské a senegalské rytmy: Gnawové, potomci černých otroků zavlečených arabskými kupci do Maroka pocházejí z Mali a Senegalu a jejich fascinující trans, byť poznamenaný arabskou kulturou, má kořeny ve vesnických rituálech Západní Afriky.
Nuru Kaneho dnes přezdívají senegalským Gnawem. Měl dokonce tu čest doprovázet na francouzském turné legendární marockou kapelu Nass El Ghiwane. Když v roce 2004 na poslední chvíli zaskočil na festivalu Blues In Desert v Mali, po jeho údajně fantastickém vystoupení mu přišel blahopřát sám veliký Ali Farka Toure, aby mu řekl: „Naše hudba má mnoho podobného – trans a pouštní blues.“ Ohromil i přítomného Roberta Planta, dávného obdivovatele marocké hudby, který si ho za dva roky vyžádal coby předskokana na festival WOMEX. Ti, kdo ho slyšeli s jeho kapelou Bayefal Gnawa, už věděli své, aniž by je Nuru Kane musel předem ubezpečovat: „Má hudba je většinou akustická, ovšem doufám, že vás zelektrizuje.“
Album SIGIL (Riverboat Records/ Classic, 2006, 56:40), vydané zkraje roku učarovalo snad každému. Neskutečně syrové, guimbri poháněné skladby, v nichž se do sebe zaklesly struny houslí a kory, ovládá Kaneho naléhavý, teskně bluesový hlas, plný úcty k jeho duchovnímu vůdci Mbaye Fallovi, představiteli mírumilovné senegalské odnože islámu, k níž vzhlíží také Kaneho krajan Cheikh Lo.
Nuru Kane se stejně jako Youssou N’Dour narodil v Medine, chudé čtvrti senegalského Dakaru. Zajímal ho rytmický mbalax, pouštní blues a z nástrojů preferoval kytaru a baskytaru. V devadesátém roce přesídlil do Paříže a když o devět let později propadl guimbri, založil kapelu Bayefall Gnawa.
Francouz Thierry Fournel hraje na kytaru, arabskou loutnu oud a tureckou sansu, Senegalec Djeli Makan Sissoko na ngoni a zbývající dva Malijci na perkuse. Zcela náhodou je uslyšel skotský producent Martin Swan a okamžitě jim nabídl spolupráci. V tu chvíli se začalo rýsovat toto ve všech směrech fantastické album. Kytarista a houslista Swan, zakladatel skupiny Mouth Music, v níž skotskou tradiční hudbu možná jako jeden z prvních v osmdesátých letech mísil s elektronikou a africkými prvky, rozpoznal unikátnost Kaneho písničkářství. Odvezl ho do svého skotského studia, kam pozval i velšského flétnistu Pennyho Bonta a rozmluvil mu vizi o zapojení kláves.
Vzrušující album Sigil se pohybuje na melodické a rytmické půdě Západní Afriky, Maroka, Západu a blues – Ali Farky Toureho i amerického. Písněmi, zpívané Kanem v jazycích Wolof, Peul a Soninke, ale i ve francouzštině, škubou emoce, duchovní úcta a odpovědnost za africkou současnost. Ze skladby Djoloff, Djoloff, bluesovému hybridu, přiklánějícímu se ovšem povětšinou k mississippské Deltě, prýští ale bolest, zdůrazněná plačtivými Swanovými houslemi. Neklid a vzpomínky čiší i z Kaneho hlasu, když zpívá o Gorée, třicet kilometrů od Dakru vzdáleném ostrově, odkud byli odváženi do Ameriky otroci. „Každá píseň reprezentuje část mých životních zkušeností, ale vždycky se jedná o africké blues,“ říká Nuru Kane.

Přidat komentář