Pocity lidí, kteří se kdy setkali s pákistánským zpěvákem Nusratem Fatehem Alim Khanem se vzácně shodují: buď se ocitli ve stavu beztíže, nebo se s jejich tělem začali dít prapodivné věci. „Zježily se mě všechny chlupy na těle a začal jsem mít strach, že už se z toho koncertu nikdy nevrátím. Že mne Nusrat nespustí zpátky na zem. Víte, on nás dokázal odpojit od času a reálu,“ prohlásil například Thomas Brooman, ředitel festivalu WOMAD, slavobrány Nusratova vstupu do Evropy. Už před ním tu koncertovali Sabri Brothers, ovšem qawwali – sedm století starou transovní hudbu zbožných islámských mystiků z Indie a Pákistánu zpívanou snad nejexpresivnějším pěveckým stylem planety, umožňujícím překlenout vzdálenost mezi Stvořitelem a stvořenými – na globální hudební scénu uvedl až on. S nedostižnou divokou emotivností přiváděl ve svatyních posluchače do extáze a zase je z ní pozvolna vracel. Západní publikum Nusrat šetřil: mnohahodinové seance zkrátil na běžnou koncertní délku, přesto s lidmi mával, jak se mu zachtělo. Puritáni mu vyčítali, že qawwali přenesl do filmů, umožnil jeho moderní elektronické úpravy a dokonce svolil k reklamnímu využití, Nusrat ale pokaždé trpělivě vysvětloval, že i tohle je způsob naplnění poslání qawwali: přinášet lásku k Bohu a lidem. Album DUB QAWWALI (Six Degrees/PJMusic, 2007, 51:45) by se mu tedy neprotivilo.
Studivý experimentátor, hudebník a producent, Londýňan italského původu Gaudi, se s Nusratem Fatehem Alim Khanem nikdy nesetkal, zato se mu dostalo obzvlášť velké cti: společnost Lemon Group, majitel nikdy nevydaných a naprosto neznámých Nusratových nahrávek z 60. a 70. let odkoupených od pákistánského vydavatelství Rehmat Gramophone, ho požádala o jejich zpracování a zhudebnění. Umožnila Gaudimu nahlédnout do bohatého vzácného archívu a přivedla tak i deset let od Nusratovy předčasné smrti do transu, stejného, jaký prožívalo publikum na koncertech. „Pro mě neuvěřitelný okamžik, vidět Nusratovo písmo a osobní poznámky k naskicovaným skladbám, poslouchat dvacetiminutové vokální improvizace a Nusratův mluvený komentář. Naskakovala mi husí kůže a třásly ruce,“ vzpomíná Gaudi. Pak se vzpamatoval a šéfům Lemon Group oznámil: „Zremixuji to, ale do reggae a dubu.“ Ti jen kývli na srozuměnou. Jinak by za ním přece nepřišli, vždyť na Gaudiho získané reference přesvědčivě dokázaly, že on bude tím pravým, kdo Boba Marleyho Pákistánu, jak se Nusratovi za jeho života přezdívalo, doporučí dnešní mladé generaci.
„Marley představoval duchovní bytost nadanou podobně jako Nusrat schopností předat lidem extrémně důležitá poselství způsobem přístupným bez rozdílů všem. Malým, velkým, černým, bílým, úplně všem,“ vysvětluje Gaudi společného jmenovatele mezi dvěma kulturně zcela odlišnými osobnostmi. Stalo se jím reggae, mezinárodní hudba lásky a míru.
Remixy Nusratova qawwali si pozornost před ním získali Bally Sagoo, Massive Atack, Michael Brook nebo Asian Dub Foundation. Gaudi na rozdíl od nich měl k dispozici pouze vokály se střípky melodií, hudební doprovod dotvářel sám, což vzhledem k Nusratově málem zbožnění představovalo výzvu a nebezpečný risk zároveň, protože mrtvého nevzkřísíš, můžeš mu pouze ublížit.
Ještě v Itálii hrával klasicky vzdělaný klavírista Gaudi punk, s undergroundovou kapelou Violet Eves avantgardní elektroniku, s Raptus hip hop v italštině; v další kapele už experimentoval s reggae, ska a exotickými vlivy. Na koncertech doprovázel společně s Antoniou Teste Ziggyho Marleyho, The Wailers a Jimmyho Cliffa, nalézal uplatnění tehdy neznámého nástroje theremin v dubu a vycházelo mu jedno album za druhým. Od roku 1995 žije v Londýně, kde založil vlastní studio, s Pauli Etzim se v projektu Ultraviolet pustil do ambientní psychedelie, remixoval Lamb, Apache Indian i Africa Bambaataa. Spolupracoval s DJem Pathaanem, Horacem Andym, studoval indickou a pákistánskou hudbu, vytvářel filmové soundtracky a s Petem Namlookem, Hardagem a Gregem Hunterem natáčel spirituální dubové záležitosti. Reggae jako takové přestávalo být Gaudiho parketou, v Londýně přešel se syntezátorem moog na stranu dubu, jemuž osobitým přehodnocením priorit dokázal otevřít zcela nové možnosti uplatnit se.
Maturitu pro práci na Nusratově pozůstalosti si vystavil albem Bass, Sweat&Tears, „halucinogenním dubovým rituálem uvádějícím v démonické vychytralosti sakrální hudbu Andalusie, Indie a Brazílie do nového, nabasovaného kontextu.“ Mimochodem jedinečně tady zremixoval španělskou kapelu Ojos de Brujo.
S Nusratem to měl těžší: až půlhodinové vokální variace musel přeměnit v sedmiminutové skladby, aniž by digitální technologií ubral Nusratově hlasu na fenomenálnosti a síle. Použil nezbytné harmonium (hrané často samotným Nusratem), smyčce, sarangi a veškerou studiovou elektroniku, ředěnou hammondkami, moogem nebo Rhodes pianem. Systém vzájemného propojení záhrobí s dubem a raggae u Gaudiho přirozeně vyvěrá v posilující Nusratovo pouto se současností. Pozoruhodně odhrnuje závoj mladou generací dosud nepoznané zpěvákovy geniality, aniž by se výsledek proměnil v banální taneční záležitost, bezmyšlenkový puls zhudebněné perské melodie, které stejně málokdo už dnes rozumí.
Se vším všudy unikátní album má i své perličky: ve skladbě Dil Da Rog Muka Jahi fanoušci německé kapely Kraftwerk určitě zaznamenají přiznaný útržek přes třicet let staré písně The Model.
