Průvodní text alba švédského kvinteta Oddjob věnovaného osmdesátinám (31. května) herce, režiséra, skladatele a slušného jazzového pianisty Clinta Eastwooda , začíná sdělením, že vyslovením pěti písmen jména Miles nebo Clint je hned zřejmé, o koho jde. A právě proslulým křestním jménem ze světa filmu byla poctěna nahrávka této švédské elektro-akustické jazzové skupiny (chcete-li postjazzrockové). Na albu CLINT (ACT Music/2HP, 2010, 55:28) členové Oddjob kolektivně po svém zaranžovali témata původní hudby filmů Clinta Eastwooda. A nutno říci, že po nedávné jazzové nabídce námětů z hudby Pasoliniho filmů (Bataglia: Re: Pasolini, Farao –Vitouš – Humaira: Takes on Pasolini) tato nahrávka působí mnohem přímočařeji: jednak sdostatek respektuje původní hudební nápad, jednak ctí povahu Eastwoodových filmů.
Hudební rukopis, kterým se Ennio Morricone (1928, Řím) podílel na úspěšnosti spagetti westernů, také filmů Pasoliniho, Bertolucciho, jej přivedl do společenství prvotřídních tvůrců filmové hudby. Jeho hudba ke snímku The Good, The Bad And The Ugly/Hodný, zlý a ošklivý (1966) celé album zahajuje. Oddjob téma pojal jako rytmicky monotónní klus, minimalisticky úsporný, nad nímž se shlukují syntezátorové lomozy prosvětlované původní melodií hranou sordinovanou trubkou. Z téhož filmu Ecstasy Of Gold zní mnohem jazzověji, byť stále dodržuje melodicky naléhavý styl Morriconeho. Naproti tomu Musical Pocket Watch z filmu For A Few Dollars More/Pro pár dolarů navíc (1965) je tklivým popěvkem piána s kontrabasem v délce málo přes sedmdesát minut. Druhou skladatelskou hvězdou Eastwoodových filmů je Lalo Schifrin (1932, Buenos Aires), autor vážné hudby, třetího proudu a moderního jazzu, jehož melodie z filmů Magnum Force (1973), Sudden Impact/Náhlý úder (1983) a Dirty Harry/Drsný Harry (1983) zní jak jazzová avantgarda blízká třetímu proudu – napadá mě příbuznost s Donem Ellisem. Ke slovu přicházejí důrazněji trubka Gorana Kajfese, basklarinet a další dechové nástroje Pera ,Ruskträsk‘ Johanssona, klavír a v pozadí často aktivní syntezátor klávesisty Daniela Karlssona. The Mayor (Dirty Harry) je úžasná funebrální dechovka s krásným duetem trubky a altsaxofonu v závěru, který by potěšil každého nebožtíka. Ač z téhož filmu s obdobnou náladou ve Scorpio’s Theme je celá struktura hudby, nad níž se vznáší marné volání trubky, zdrsněna vpády elektrické kytary.
Na CD se však setkáme i s dalšími autory. Poklidné jazzové téma Pale Rider ze stejnojmenného filmu (Bledý jezdec, 1985) je od Lennieho Niehause a dobře se v něm uplatní pedálová steel kytara hostujícího Johana Lindströma a Johanssonův mulliganovský barytonsaxofon. Film Where Eagles Dare/Kam orli nelétají (1968) se uvede hudbou Rona Goodwina, v němž sólo patří bicí soupravě Janne Robertsona, na níž se vyřádí nad jednotónovým rytmem udávaným barytonsaxofonem a basovou trubkou. Dominic Frontiere téma Hang ’Em High ze stejnojmenného filmu (Pověste ho výš, 1968) má sice filmově westernovou náladu, ale ozdobenou výborným moderně jazzovým klavírním sólem. Oddjob se s námi na albu loučí hudbou samotného Clinta Eastwooda: zní Let’s Do It z filmu Grace Is Gone/Grace už není (2007). Goran Kajfeš, ve Švédsku narozený syn chorvatských emigrantů, spoluzakládal skupinu Oddjob v roce 2002.
Vychází-li pojmenování této party ze švédštiny či z angličtiny (odd job), nebo dokonce je odvozeno od jména padoucha, který se neúspěšně snaží zneškodnit Jamese Bonda (Oddjob), se mi nepodařilo zjistit. Zvuk kapely je podstatou akustický, leč k dosažení účinku hudby dobarvovaný elektrifikovanými nástroji a syntetickými zvuky. Témbr, střídmá sóla a rytmický minimalismus hudby jsou typickými vyjadřovacími prvky. Clint je páté album skupiny.
