Otherways and Free Space: Life Amid the Artefacts; Steve Lacy: School Days

6_otherway_andMartin Davidson zmapoval na svém Emanemu všechno, co nějak souviselo s Johnem Stevensem a jeho proměnlivým tělesem Spontaneous Music Ensemble. Není divu, protože bubeník a kornetista Stevens (1940–1994) je bezesporu „magnus parent“ britské improvizační scény; jeho role nebyla pouze zakladatelská, nýbrž i hledačská, protože průběžně varioval obsazení souboru a promýšlel šance vzájemného reagování se spoluhráči. Po jeho boku nejčastěji stával saxofonista Trevor Watts (1939), další z pozoruhodných postav této první improvizátorské generace, působící dráždivou osobitostí podnes. Davidson ovšem nepolevuje, dokud existuje sebemenší even tualita objevit téměř neobjevitelné, a tak nyní přišel se záznamem oktetu Free Space z roku 1973, jemuž vévodí Stevens s kornetem a Watts se sopránkou a k němuž patří vedle dalších i kytarista John Russell a houslista Nigel Coombes. V patnáctiminutovém Intermediate sledujeme, jak se zprvu zvuky, jež muzikanti provozují na svých nástrojích, vynořují s opatrnickou váhavostí, se vzájemným oťukáváním, a teprve poznenáhlu se pospojují, zvýrazňují, jsou neustále souběžnější, nicméně i přitom se zdá, že hráči jsou ve střehu, jako by nedůvěřovali tomu, co může nastat. Ale pak už švitoří, hudrují a téměř se zalykají nedočkavostí, co si mohou vzájemně nabídnout. Nová peripetie: ztišení, jako kdyby se té přehršle možností pozalekli, váhají, opětovně si pohazují míčky jednotlivých tónů, avšak následně se slučují, zahořekují i výtržnicky zahalasí, což je vede do fi nále a závěrečné odmlky. Free Space tedy poskytuje možnost porovnání s hlavním proudem Stevensovy činnosti a je tudíž i svědectvím jeho snahy neulpět na ustáleném přístupu.

Jenomže patnáct minut je patnáct minut a CD z takové metráže nevznikne. Davidson si však věděl rady. K Free Space přiřadil kvinteto Otherways, které nabídne čtyři improvizace z téhož roku (1973) a dvě z listopadu 1984. Účinkují tu hudebníci z druhé improvizátorské generace, které slyšíme v první nahrávce, tedy altsaxofonista Herman Hauge, zmíněný Coombes, kontrabasista Marc Meggido a perkusista Dave Solomon, takže jediným členem navíc je tu pianista Simon Mortimer. Hned Altitudes, v nichž si zařádí Hauge, Coombes a Solomon, svědčí o důraznější razanci i spontaneitě, ale i o větší přímočarosti. Protože obsazení je proměnlivé (stálicemi jsou tu pouze Hauge a Solomon), vnímáme i posuny v akcentování melodičnosti či harašivosti, vláčnosti nebo atakovosti, zahalenosti a bezprostřednosti, ale celkový dojem setrvává a přínos saxofonisty (který toto vydání doprovodil vzpomínkovým textem) a perkusisty skutečně převládá (a pochopíme, proč Stevens předal Solomonovi svoji bubenickou úlohu v souboru Free Space). Vzhledem k této srozuměnosti není divu, že v nahrávkách z roku 1984 slyšíme už pouze duo Hauge a Solomon, kdy si saxofonista rozmarně prostřednictvím svého saxofonu prozpěvuje, hýří optimismem a rozmarem a perkusista mu poskytuje bezpečnou podezdívku, na které může architekturu svého projevu bez problémů realizovat.
Album Life Amid the Artefacts tedy nepřináší pouze historické svědectví, nýbrž i poslechovou lahůdku pro dnešní klientelu důsledně improvizačního umění.
6_steve_lacySopránka, na kterou hrál Steve Lacy (1934–2004), stále zní z desek tohoto „velkého sólisty“ (jak ho nazval Evan Parker). Album School Days, nahrané v roce 1963, sice není objevem neznámého díla jako záležitost předchozí, na Emanemu vyšlo totiž původně jako LP a bylo třikrát reedováno na dalších značkách, avšak prvně je prezentováno ve věrném pořadí nahrávání (k čemuž náleží i fakt, že basista Henry Grimes dorazil do newyorské Phase Two opožděně, takže se připojil ke kvartetu až od třetí skladby). Je však natolik živé, přesvědčivé, svěží a moderní, že může oslovit i dnešní posluchače – a možná s ještě větší intenzitou, než v době svého vzniku. Čtveřici doplňují trombonista Roswell Rudd a bubeník Dennis Charles a výkon všech je zcela vyrovnaný a perfektní. Školní dny? To už byl Lacy hodně vyspělý „školák“ – se dvěma maturitami, tedy s účinkováním u Cecila Taylora a Gila Evanse. (Však se vysvětlení názvu ještě dočkáme…) Album má podtitul Improvizace nad kompozicemi Thelonia Monka, a tím vysvítá jeho další podmanivost: Lacy brilantně osciluje mezi věrností skladatelovým předlohám a vlastním osobitým pojetím. Sám s Monkem hrál v roce 1960 a z této éry pochází „bonus“ současného CD – kompozice Evidence a Straight No Chaser z vystoupení Monkova kvintetu na Quaker City Jazz Festivalu ve Filadelfi i, další pozoruhodnost tohoto edičního počinu. Lacy, podtrhován Charlesovými neutuchajícími bicími a „pronásledován“ Ruddovými replikami, je v interpretaci Monkových předloh zcela sebejistý, nekompromisní, ostražitě vynalézavý (aby neunikl ze skladatelova hájemství do jiných, odlišných sfér). Lacy se na Monka „specializoval“ téměř dvanáct let, a když se ho Davidson zeptal, proč tomu tak bylo, odpověděl, že vlastně neví proč, ale že to byla vazba k jeho dílu, láska a zájem… byla to dlouhá škola (odtud právě pojmenování alba). Monkovský dovětek z roku 1960, na kterém na tenor saxofon hraje Charlie Rouse, na kontrabas John Ore a na bicí Roy Haynes, nabídne porovnání se Školními dny. I tady Lacy podává dobrý výkon, ale jeho osamostatněné podání pojednou zazáří ještě důrazněji. Monk a Lacy – dvě velké osobnosti světového jazzu. Z propojení jejich souzvučných i protikladných poetik tu vzniklo cosi třetího, co násobí celkový účin. A takových rovnic není v jazzové hudbě tolik, abychom poslech School Days mohli zanedbat.

Emanem, 2011, 76:32; Emanem. 2011, 69:18

Přidat komentář