Pokud už jste některou předešlou desku Otise Taylora slyšeli, novinka DEFINITION OF A CIRCLE (Telarc/ Classic, 2007, 54:02) vás na začátku trochu překvapí. Začíná totiž docela tvrdou, skoro bluesrockovou skladbou Little Betty s exponovanou elektrickou kytarou hostujícího Garyho Moorea. Ten se zdá svým konzervativním zaměřením v kontextu Taylorova ,trance blues‘ skoro nepatřičný. Teprve v průběhu poslechu celého alba ale pochopíte, že i Mooreovo tradiční bigbítové hraní má v rámci těch osobitých písniček a originálního soundu, který probarvují violoncella, banja, kornet, ale třeba i klavír jednoho z nejzajímavějších jazzových objevů poslední doby, drobné americké Japonečky Hiromi Uehary, svou zvláštní krásu.
Taylorova fúze je tu poskládána z hlubokých kořenů typu hookerovských jednofigurových ostinát (Looking Over Your Fence), zvláštně, až psychedelicky působících ploch a ,akustických stěn‘ (Long Long Life, Lifetime Of Freedom), ale tentokrát i překvapivě velmi křehkých písní. They Wore Blue má náladu – a trochu i melodii a harmonii – blízkou Hey Joe, jak by ji ovšem hrál Hendrix, kdyby byl třeba hodně zamilovaný; Few Feet Away je zase, i obsahem, ukolébavka, My Name Is General Jackson vyložený doják, ovšem pro nátury, které to, co běžně dojímá masy, spíš rozesmívá.
Pakliže budeme i po tomto albu považovat Otise Taylora za bluesmana (což klidně můžeme, bluesová scéna ho přijala za svého a v jejích anketách a specializovaných magazínech už léta boduje jako všestranný instrumentalista i svými alby), vězme, že jeho blues je hlavně pro lidi, kteří se tohohle žánru obávají nebo prostě mají odpor vůči jeho (někdy jen údajnému) konzervativismu. Taylor je totiž především svébytný nadstylový písničkář. To, že je vrostlý do tradice a nestydí se to přiznat, jen svědčí o jeho upřímnosti.
Tím vším chci říct, že to album je skvělé.
