Mezi současnými jazzovými muzikanty lze registrovat jen minimum schizofreniků a k tomu nejslavnějšímu, trumpetistovi Tomu Harrellovi, chovají hudebníci zpravidla bezvýhradnou úctu. Jinak by se asi nezachoval ani izraelský fusionový kytarista Oz Noy, autor nedávného alba SCHIZOPHRENIC (Magna Carta, 2009, 60:24) a také březnový host pražského festivalu Agharty. Pro tak vážnou věc jako schizofrenie by jistě měl pochopení, i když jinak si z ní – tak trochu jako ze všeho – vlastně dělá legraci.
Někdejší mistr přesných bebopových licků a ctitel odkazu Wese Montgomeryho se kdysi bavil tím, že ve svém izraelském bytečku celé odpoledne hrával heavy metal a večer pak s vážnou tváří drtil standardy v jazzovém klubu. Tahle hudební schizofrenie nicméně po příchodu do New Yorku v druhé polovině devadesátých let splynula v jedno a ve výsledku dnes Noy, žádaný stu diový muzikant se stratocasterem na krku, hraje moderní tvrdý rock na jazzový způsob někde mezi Jeffem Beckem a Johnem Scofieldem. Od druhého převzal časté používání krabiček a občasné rozmělňování tónů až do včelího bzukotu – a na Beckovi zase musí obdivovat křehké balady s reverbem tak silným, jako by z krabiček křičela hejna velryb. Ještě na svém posledním CD Fuzzy (2007) se Noy totiž náležitě vyznával z lásky k hallům, loop pedalům a postprodukčním efektům, na novém albu jejich použití nicméně omezil ve prospěch syrovějšího, písničkového zvuku.
Páteří celého repertoáru jsou zásadně kytarové groovy a funkové riffy, na kterých Noy staví absurdně komplikované, ale zábavné a vkusné skladby. Některé vzdáleně připomínají písničkovou tvorbu Sonnyho Landretha, jiné přiznaně staví na hendrixovské hře na kytaru a jindy zase Noy vymyslí složitě strukturovaný celek, který zní jako rocková adaptace Methenyho raných skladeb. Vždy ale s příznačnou dávkou humoru a vpravdě rockovou podstatou, tedy tak, aby si to muzikanti i posluchači náležitě užili, chytli drajv, vyhodili si z kopýtka a nenudili se při baladách ani superrychlých sólových exhibicích.
Těm by nahrávala i hvězdná účast v čele s oblíbeným bubeníkem Davem Wecklem, jehož na odiv vystavovanou genialitu řada posluchačů snáší jen těžko; vedle Noye se ale bubeník spolehlivě drží na uzdě a hraje přímo k věci. Pérující rockovou basu na desku natočil Will Lee, někdejší spoluhráč Robbena Forda a dnes člen televizní kapely Paula Schaffera z pořadu Davida Lettermana, zatímco Weckla na několik skladeb střídají bubeníci Anton Fig a někdejší člen Noyova tria Keith Carlock. Z hostujících hráčů jsou pak nejsilněji slyšet téměř hardrocková kila sessionového veterána Stevea Lukathera.
Ve výsledku je Schizophrenic nikoliv albem dvou, ale celé plejády Noyových tváří: v nebezpečně rychlé skladbě Bug Out se blýskne sofistikovanými akordovými sazbami, na odtažitém blues Jelly Blue nepřímo složí poctu Scottu Hendersonovi, smoothjazzově přesnou a téměř mainstreamovou skladbu Seven postaví na chytlavém písničkovém motivu a podvodní baladu Underwater Romance naopak obalí jemně zkresleným zvukem. Po tom všem se člověku zdá, že v Oz Noyovi by fanoušci kytarového fusion mohli najít moderního nástupce svých starých idolů. Nehraje zásadně jinak, ale nelpí na minulosti, má svěží dávku nápadů i humoru – a také dost odhodlání na to, aby neustále zkoušel něco nového.
