Americký postbopový kytarista Pat Martino (*1944) se zkušeností fúze jazzu a rocku omračoval v šedesátých a sedmdesátých letech svými technickými dispozicemi, s nimiž souljazzově vynikal na deskách menších gramofonových společností Prestige, Cobblestone a Muse. V roce 1980 začal trpět vydutím cévy v mozku (aneurismem). Byl postižen totální amnézií, zapomněl i svoje jméno a musel se pak učit nejen mluvit, ale také psát, počítat a později i hrát na kytaru. Po složité léčbě a mnohaletém cvičení se Pat Martino vyšvihl opět mezi nejvýznačnější jazzové kytaristy. Nejprve pracoval s počítači Apple Macintosh a se syntezátory Synclavier, pak se vrátil k lubovému amplifikovanému gibsonu s jemně elektricky zabarveným zvukem. Postupem doby si Martino vytvořil snadno identifikovatelný originální styl: rytmicky vzrušené, nervní, chromatickými kroky rozvíjené linie, směřující k mistrně vygradované harmonické struktuře citově závratných sól. Vlnobití energie, spár kreativity, vertikály osobnostní sensuality. Jeho vždycky kreativní doprovody mají sólistické hodnoty. Prokázal to při spolupráci s takovými kytaristy, jakými jsou Mike Stern, Charlie Hunter, Joe Satriani, Michael Hedges nebo Kevin Eubanks. Každé z dosavadních šesti alb pro společnost Blue Note znamená milník na jeho obdivuhodné hudební cestě. Nejnovější kompakt REMEMBER (Blue Note/EMI, 66:13, 2006) je vydán s podtitulem A Tribute to Wes Montgomery. Přitom není jen poctou kytarovému géniovi, kterého Martino obdivoval od přelomu padesátých a šedesátých let. Zatímco Montgomery, neuvěřitelně nadaný samouk, improvizoval v oktávách, hrál palcem místo trsátka a manageři zneužívali jeho dobové obliby k dodatečným ‚popularizačním‘ zásahům do jeho zdravě syrových nahrávek, Martino je nekompromisní perfekcionista, který si své nahrávky produkuje osobně. Montgomeryho okřídlená témata i jeho oblíbené skladby jiných autorů zde zazní v soudobém, ale nikoliv časovém světle. Jsou stylizovány mistrovstvím hráče, který je dnes vědomím souvislosti jazzové kytary, zahrnuje totiž zkušenost nejen pozapomenutých jmen Johnnyho Smithe, Lese Paula, Eddieho Langa, Joea Dioria nebo Tala Farlowa. Mechanika a logika v tomto případě nevítězí nad životem, racionalismus trhu nad racionalismem zdravého rozumu. Martino, který před šestadvaceti lety ztrácel naději, se po svém návratu zaměřil na vše přirozené a lidsky skutečné. Je altruistou (od alter: druhý, jiný). Zaktivoval své vlohy a prizmatem talentu a nezměrné píle dospěl k jedinečnosti. V mládí Martino obdivoval Djanga Reinhardta a Wese Montgomeryho, svých idolů se nevzdal, naopak; hraje však zbrusu jinak: jako neopakovatelný Pat Martino.
