Nejdříve vysvětlení počtářských kódů obalu alba Paul Motian Trio 2000 +Two: LIVE AT THE VILLAGE VANGUARD VOL. II (Winter&Winter/2HP, 2008, 54:25). Hudbu tria+dvou v tomto proslulém newyorském jazzklubu nahrálo v říjnu roku 2006 šest muzikantů a podobně je to s pořadovou číslovkou live nahrávky Vol. II, která je ve skutečnosti odtud už třetí. Nečíslovaná nahrávka z tohoto klubu je z roku 1995 s Motianovým triem s Joe Lovanem a Billem Frisellem. Vol. I vzniklo dva měsíce před Vol. II už v sestavě Trio 2000+Two s tenorsaxofonstou Chrisem Potterem a kontrabasistou Larrym Grenadierem. Přilehlou dvojici tvořili altsaxofonista Greg Osby a pianista Masabumi Kikuchi, v jehož vlastním triu je Motian rovněž bubeníkem. Na Vol. II Trio 2000 +Two se však podílí navíc šestý člen, jimž je přední současný avantgardní houslista Mat Manieri střídající Grega Osbyho. Na albu je pět Motianových skladeb a dva tituly klasiků. Úvodní Till We Meet Again je od Richarda A. Whitinga (1891–1938), jedna z prvních velmi úspěšných písní tohoto broadwayského skladatele napsaná v roce 1918. Její zařazení jen potvrzuje, jak tehdejší muzikálové a revuální počiny jsou trvale inspirativní nejrůznějším jazzovým stylům. V emotivním pojetí Motianovy kapely lze slyšet be bop poučený následujícím vývojem předfreejazzového období, obsahuje Coltraneovu oduševnělost a hledačství Billa Evanse (na němž se ostatně, dávno tomu, Motian také podílel jako člen jeho tria). Podobně lze vývoj jazzu vnímat také, byť nostalgičtěji, ve skladbě klavíristy a aranžérského modernisty Tadda Damerona (1917 –1965) If You Could See Me Now.
Zřejmě právě avantgardně se rozvolňující Evansova hudba směrem k permanentní improvizaci spoluhráčů vedlo Motiana od pojetí hry bicí soupravy coby rytmické páteři hudby k poznání, že rovnocenně důležitý je její zvuk, melodický projev. Právě to z něj udělalo jednoho z nejvýznamnějších jazzmanů dneška a možná k tomu přispěla také turecká a arménská krev jeho předků. Motian patří k osobnostem, které setrvale dokazují, že standardy jsou setrvalou výzvou k vlastní hře, improvizaci. Sám je také výsostným skladatelem, tvůrcem budoucích standardů. Zaposlouchejte se do jiskřící Motianovy souhry s Kikuchiho klavírem v Sunflower, do triové rozmluvy celého tria i s basou. Do skladeb občas vstupují dvojhlasy altky a tenoru Osbyho a Pottera, místy se mění v dialog, který je klavíru přemýšlivým partnerem nad Motianovými tématy. Vynikající ukázkou je desetiminutová The Third Walk. Sám Kikuchi je zde mnohem dramatičtější, než jsme zvyklí ze hry jeho vlastního tria. Grenadier je úžasný partner do kolektivní improvizace a právem dnes náleží ke kontrabasové špičce. Manieri svým obvyklým stylem v závěrečném Fiasco zní jako rodný bratr saxofonistů. Free jazz nikoli jako experiment, ale celistvý hudební projev dneška hodný přiřazení k soudobé hudbě obecně.